Rybka a její umělecké vody a vlohy

fúúú tak až takto?  tak to je veľká vec, no veď takto, daj nám sem čo máš napísané, vieš, že ja si to rád prečítam či je to 100%ˇalebo nie  

a môžem si rezervovať jednu knihu?  špeciálne s venovaním a podpisom

Hmm.. hmm... možno..  Ale nezožer ju, hej? Kniha nie je na jedlo.. áno? Nechutila by ti! Ver mi..  
Dobre.. jeden výtisk pre Robka.. 
A ok.Zajtra pridám prvú kapitolu..

neboj sa.. ja ju určite ... nezjem  a aký bude mať obal? bude na obrázku nejaký.. steak?  neboj sa.. ja.. ju ... nezjem

 teším sa na prvú kapitolu, zajtra to pribehnem pozrieť

teším sa na pokračovanie

A je tu! Príjemné čítanie..

---


Ležela tam tak nevinně. Pod nánosy mastného prachu už ani pořádně nešel přečíst její název. Přistoupil nejistými krůčky těsně k okraji pultu. I přes tu špínu na moment zahlédl v záblesku něco, co žádná jiná předtím ještě neměla. Bylo to však něco, co zatím Dereck nemohl popsat. Nerozuměl tomu. Nechápal. Ale zároveň nemohl odolat.  
Když už byl konečně u ní, mlčky ji poposunul kousek stranou. Ale co má udělat teď. Otevřít ji? Ne. Vždyť ani neví, co to přesně je. Třesoucí se prsty se letmo dotkly desek. A tu z prachu vyvstalo jedno písmeno. To, co se odkrylo, však rozhodně nevypadalo jako tištěné. Celá obálka knihy byla malovaná ručně. Alespoň tak mu to připadalo. Další ale, co ho zaujalo, byl rukopis. Zvláštní. Sice zdobný, ale ne příliš. Sice tučný a ostrý, ale ne moc. A písmo. Tak krásné ještě nikdy před tím neviděl. Jen tomu znaku nerozuměl. Možná se podobal některému z našich, ale ne tolik, aby mohl s jistotou určit, o co šlo. Nadechl se, až mu větřík rozverně pošimral koutky úst, a potom silně foukl.
Vzápětí se ale rozkašlal,protože prach měl téměř všude. Promnul si oči a odstoupil. Teď konečně viděl přední obálku zcela zřetelně. Nápis ho stále více uchvacoval, ale když se zadíval ještě pozorněji, uznal, že ta malba pod ním je ještě zajímavější. Jakoby živá.
Nemohl odolat. Něco takového tu přeci nemůže nechat. Nečetl už dlouho, protože v domově se tolik knih sehnat nedalo. A ty, které tam byly, už znal téměř nazpaměť. Proto přišel sem. Chtěl nějakou novou, aby opět mohl hltat každé její slovo a nechat se opájet nenahraditelnou vůní starých listů, kterou měl tak rád. Ostatní se mu sice smáli, říkali mu knihomor, zahleděnec, snílek a ještě všelijak jinak, ale on jim nevěnoval ani kapku pozornosti. Nikdy si nic nebral příliš k srdci, a tak ho ani tohle nemohlo rozhodit. Rád byl sám s knihou v ruce. A teď našel tuhle. Ne. Nemůže ji tu nechat. Prostě nemůže. 
Do kapsy si narychlo zastrčil svůj tmavě modrý zápisník plný poznámek a myšlenek. Vždy ho měl při sobě. Pak pomalu položil ruce na pult. Nejprve se podíval jedním očkem nalevo. Postarší dáma stojící u vedlejšího stánku s hrníčky mu rozhodně nevadila. Prodavač postávající na druhé straně od něj však ano. Ťuknul do pultu ukazováčkem. Podruhé. Čekal. Snad dostane příležitost, snad... ano! To je ono. V duchu děkoval dámě v kloboučku. Teď tedy. Teď, nebo nikdy!
Spěšně popadl vyhlídnuté knižní dílo do pravé ruky a rozeběhl se. Neposlouchal. Neohlížel se. Nevnímal. Ale stejně mu to: „Hej, chlapče! Stůj!" neuniklo.
Přidal. Vítr, který se ještě před chvílí zdál být jen pouhým jemným vánkem, se teď změnil téměř ve vichřici. Bojoval s ním, jak jen mohl. Vlasy mu padaly do očí a bránily ve výhledu. Strach mu svíral srdce. Ale zároveň s ním cítil i štěstí. Má knihu! Má novou knihu! Konečně zase bude moci číst! 
„No tak! Čekej!"
Nečekal. Naopak. Ještě trochu zrychlil. Nenechá si přeci teď vzít jedinou radost, kterou má. Knihu v podpaží sevřel ještě více. Byla sice velká a dosti objemná, takže se nenesla nejlépe, ale alespoň mu dlouho vydrží. Třeba v ní najde takové zalíbení, že ji přečte několikrát. Stejně jako tehdy Malého prince. Ještě teď ho má položeného na nočním stolku a vždy před spaním si předčítá své nejoblíbenější řádky. 
Ještě trochu mimoděk ten poklad přitiskl sobě. Sice ho získal tak, jak by ho asi zorvna získávat neměl, a také ho za to pěkně hryzalo svědomí, ale jak jinak to měl udělat? Snad mu ale bude odpuštěno, protože tohle provedl jen jednou. Teď už opět slyšel jen přibližující se prodavačovy kroky. Chtěl ještě přidat, ale už nemohl. Kniha byla příliš těžká a Dereck už pořádně zesláblý. Snažil se tedy alespoň nezpomalit. Třeba to ten chlap vzdá. 
„Chlapče, stůj konečně!" ruka se dotkla Dereckova ramene. Ucukl. Už ale neutíkal. Nemohl. Policejní stanice byla nedaleko, což byla v tuhůe chvíli ta nejhorší vyhlídka. A ta lepší? Ten muž mu napráská. 
„Něco ti upadlo," pronesl prodavač. Dereck, udýchaný a vyčerpaný, více než kdy jindy, vyvalil své velké modré oči a udiveně si muže změřil pohledem. Teprve potom zahlédl v jeho ruce svůj modrý zápisník.
„A... aha... děk... děkuji vám, pane." Nemohl tomu uvěřit. Rychle po něm sáhl a udělal dva rychlé kroky vzad. 
„Není za co," usmál se muž, mrkl a v poklidu odešel. 
Dereck stál chvíli jako opařený. Neustále přebíhal očima z muže na zápisník a na knihu a zase stejnou cestou zpět. Ještě udělal pár kroků pozadu, a když se ujistil, že prodavač zřejmě o knihu zájem nemá, otočil se a rozeběhl se pryč. I s tím vším se vrátil do domova. A prootže už se pomalu stmývalo a on byl dost vyčerpaný, uvplížil se do svého pokoje a během chvíle usnul.
****
„No tak, vstávej už!" třásl s ním tak prudce, že ho málem shodil z postele. Dereck se nejprve jen zamžoural do nového dne a pak se rozhlédl unavenýma očima po pokoji. V příští sekundě už ale seděl pěkně vzpřímeně na posteli. 
„Kam jsi ji dal?" pronesl nervózně a probodl při tom pohledem noční stolek.
„Kam jsem dal co?" divil se druhý chlapec. Očividně mladší, ale i přesto o pár centimetrů vyšší.
„No přece tu knihu, Jamesi!" vykřikl Dereck, prudce se postavil a začal pobíhat kolem stolku sem a tam. I pod postel se podíval. Ale po knize jako by se slehla zem.
„Jakou knihu? Blouzníš nebo co? Žádnou novou jsi už neměl několik měsíců."
„Ale ano! Včera jsem jednu u... tedy, včera jsem zkrátka jednu získal."
„Jo? A jakou, prosím tě? Že ses mi nepochlubil, čtenáři."
Dereck záměrně nereagoval. James byl možná jedním z těch, co trochu chápali jeho lásku k literatuře, ale rozhodně nebyl žádný jeho kamarád. Vlastně, lépe řečeno, Dereck žádné přátele neměl. Žádné dobré přátele, ještě přesněji.
„Takže tys mi ji nevzal?" optal se znovu udiveně.
„Jak bych ti mohl vzít něco, co jsem ještě ani neviděl?" 
„To nevím... ale kde tedy je?"
„A neodnes jí někdo do knihovny?"
To už byl Dereck ze dveří a scházel po schodech do suterénu. Tam, za těžkou kovovou mříží, byla schovaná knihovna. 
„Dobrý den, pane Paule... mohu?" 
„Ale jistě," promluvil starý zámečník a zvedl se ze svého houpacího křesla. Sáhl si na opasek a sundal z něj svazek polozrezivělých klíčů. Zámek zavrzal a mříž se otevřela. Dereck vběhl dovnitř. Nejprve ještě stačil nasát tu nezaměnitelnou vůni starých knih a potom vyrazil střední uličkou. Tu jedinou totiž lemovaly čtyři vysoké skříně s knihami všech druhů a žánrů. Zbytek byl zaplněn sešity, učebnicemi a starými nevyřízenými lejstry a poznámkami. Na vše už jen sedal prach. Navíc tu také žilo mnoho roztočů a kdo ví čeho ještě. Na to ale Dereck nehleděl. Měl to tu rád. I přesto. Téměř nikdo sem stejně mimo něj nechodil, a proto rozvrzaný stolek se třemi nohami a roztrhaná kožená židle znaly převážně jen jednoho jediného člověka. 
„Au! Nemůžeš dávat pozor?" James neohrabaně vběhl do knihovny jen o chvíli později a nestačil včas zastavit. Málem Derecka porazil.
„Tak promiň, no. Nemáš mi stát v cestě," odsekl, "Tak co? Je tady?"
Odpovědi se mu nedostalo. Dereck procházel poličku po poličce důkladněji než kdy jindy. Nemohl ale knihu najít. 
„Nevím, nevidím ji. Mohl bys mi třeba pomoci?"
„Moh, ale co mam hledat?"
„Knížku. Vysokou, objemnou. Hřbet měla bez nápisu, tmavě modrý, šedě lemovaný. Nemůžeš ji přehlédnout," řekl naléhavě Dereck a sám pokračoval v hledání. James znuděně vzdechl a vydal se na druhou stranu od něj. Ani jeden ale nebyl úspěšný. Když si vyměnili strany, začal už pomalu Dereck ztrácet naději. 
„Ty si ale!" procedil však po chvíli skrz zuby spíše k sobě, „Vždyť je tady!" Konečně. Našel ji. Byla v regálu přímo ve výšce očí.
„Jak jsi ji moohl přehlédnout, Jamesi."
„Nevím, tak jsem asi nehledal dost dobře... kde ji máš? Ukaž. Chci vidět ten tvůj objev."
„Tady," sáhl po ní a vytáhl ji z regálu. Byla dost těžká. Zdála se mu dokonce těžší, než prvně. Ale to bylo nejspíše tím, že ji prvně bral ve velkém spěchu a nezkoumal detaily. Byla ale pořád stejně okouzlující. Alespoň pro něj. Bez hlesu se okamžitě odebral ke stolku, aby ji mohl předvést v celé její kráse. 
„Tak koukej," pohladil ji s tou největší láskou a něhou, kterou kdy jaké knize prokázal. Něco ho na ní přitahovalo více, než na těch ostatních. Zdála se mu neobyčejná. Jiná.
James přišel až k těsně k němu. V jeho pohledu ale bylo něco divného. Jakýsi nepopsatelný údiv a zmatení. Koukal na knihu a hned zase na Derecka. Pak prudce zavrtěl hlavou a nahlas se rozesmál: "Děláš si ze mě srandu, že jo?"
„Srandu," nechápal Dereck, "proč srandu?"
James se nepřestával chechtat. Celá knihovna se pod ozvěnou jeho hlasu otřásala. Jeho ukazováček namířil na stůl a nakonec do vachrlatého nábytku plácl svou silou dlaní. A ještě jednou. Tentokrát ale uhodil přímo do knihy. Dereck mu ji vytrhl zpod ruky: „Dej pozor! Sakra!! Ještě ji zničíš!"
„Zničím?" nepřestával James, „Jak bych jí asi tak mohl zničit, prosím tě?"
„Je stará. Rozpadá se."
„Jo tak ona se rozpadá! Chudák."
„Nech toho!"
„Ty jsi asi vážně trochu mimo, co? Nemám zavolat doktora? Nemáš horečku?"
„Proč bys volal doktora?"
„Derecku, uklidni se! Nemusíš předstírat, že máš novou knihu, když žádnou nemáš. Neviditelná tě neuspokojí!"
Žádnou nemá? Jak tohle myslel? Dereck byl zmatený. Nechápal. Podíval se na ukradenou knihu, která teď byla schovaná v jeho náruči. Položil ji zpět na stůl.
„Proč bych si podle tebe měl vymýšlet? Na, tady.  Čti," přisunul ji blíž k Jamesovi. Ten se jen prázdně zadíval na jeho ruku a na místo, kam knihu posunul a škodolibě se uchychtl: „Ty si vážně divnej," a odešel.
Dereck tam chvilku stál jak opařený. Proč mu to dělá? Copak on tu knihu neviděl? 
"Copak se tu stalo? Tady by měl být klid, proč jste tu tak řvali?" pronesl tiše a rázně pan Paul
Zmateně ji opět sebral ze stolu a vyšel ven.
„Pane Paule? Mohu si půjčit tuto knihu?" natáhl ruce se svým pokladem ke starému zámečníkovi a usmál se.
„Jakou?" Stejný nechápavý pohled. Co to má být?
„No přece tuhle," strčil mu ji málem před obličej. Paul mu ustaraně položil ruku na čelo: „Nemáš horečku, synu?"
„Proč bych měl mít, pane Bože, horečku! Já jsem úplně v pořádku!" křikl a stáhl ruce k tělu, přitiskl k sobě knihu a vyběhl po schodech nahoru. Teď zatoužil jen po jediném. Po svém tajném klidném místečku.

Půda dětského domova je téměř nehlídaná. Všichni pracovníci totiž svorně věří, že jejich svěřenci budou natolik poslušní, že bez odmlouvání budou respektovat nařízení, která byla sepsána a nedávno uvedena v platnost. To proto je tu takový neuvěřitelný klid, a proto také Dereck tohle místo tak často vyhledává. Tady ho totiž nikdo čekat nebude. Je pravdou, že je půdní prostor již v dosti dezolátním stavu a vlastně je vstup sem opravdu zakázán, nebo prohlašován jen za: „Vstup na vlastní nebezpečí,“ ale Dereck toho nedbá a díky tomu se sem může vždy potají a beze strachu zašít s knihou v ruce, a to s naprosto klidným vědomím, že tu nebude nikým rušen. Další neklamnou výhodou je také samozřejmě to, že o tomto místečku a o jeho Dereckových návštěvách, nikdo neví. Tedy, lépe řečeno, nikdo na ně ještě nepřišel.
Dnes sem však zavítal z naprosto jiných pohnutek, než kdy jindy. Zmatený a rozčilený otevíral a znovu zavíral svou novou knihu. Je blázen on? Nebo ostatní? Proč mu všichni říkají, že knihu nevidí! Vždyť ji přeci právě teď drží v ruce! Naprosto spontánně se musel dotknout čela. Ty výroky o horečce, které mu byly předtím vmeteny do obličeje, mu trochu nahnaly strach. Ulevilo se mu ale, protože jeho prsty narazily na naprosto studenou kůži.
Vzdechl a opět vzal knihu do ruky. Co asi znamená ten nápis, přemítal. Chvíli na něj hleděl. Písmenka sice neznal, ale stejně… jako by mu něco připomínala. Někde ve vzdáleném nitru své duše cítil neklamné tušení, že mu nejsou úplně cizí. Ostrý Dereckův pohled probodával každý jeden z těch podivných znaků zvlášť. Pěkně kousek po kousku. Horečně přemýšlel a snažil se z nich vykoumat alespoň něco. Avšak bezvýsledně. Když už ale chtěl knihu zklamaně odložit stranou, ustrnul. 
Nemohl tomu uvěřit, ale bylo to tak. Náhle se mu totiž zdálo, jako by těm zdánlivě nerozluštitelným znakům počal rozumět. Různě se přímo před jeho zvědavým pohledem kroutily a měnily. Doslova tančily po celé obálce knihy. Proplétaly se a vlnily, trhaly a zase okamžitě spojovaly, až nakonec nápis dostal zcela jiný tvar. Teď už to nebyla ta písmena, která viděl prvně. Ne. Teď už to byly znaky z naprosto obyčejné a jemu tak blízké latinky. Pohlédl na ně a málem upustil knihu z ruky. Prsty měl ale tak křečovitě sevřené, že svazek neměl sebemenší možnost vyklouznout. Proto zůstal jen nevěřícně zírat. 
„Pärmavee Teres për Dirrel the Niss“ četl šeptem, co hlásal onen podivný nápis. Co to může být? Ač už písmena dokázal bez potíží přečíst, nedokázal nápis tak jako tak rozluštit. Tohle nebyl jeho jazyk. Nerozuměl mu. Ale co bylo ještě podivnější, nepodobal se ani žádnému jinému cizokrajnému jazyku, který kdy zaslechl.
Zavrtěl hlavou a opět knihu otevřel. Třeba objeví něco víc. Prolétl ji teď jen zběžně, ale i tak jediné nové, co zjistil, bylo, že má přesně 356 stran. Což lehce odhadl z označení poslední stránky. Čeho se také nedalo nevšimnout, že šestnáct z těch mnoha, mělo černý okraj a černé písmo, ale ty zbylé byly psané písmem šedavým a žádné zdobné ohraničení neměly.
Přišlo mu to podivné, ale nevěnoval tomu žádnou velkou pozornost. Co na tom přeci záleží?
Vrátil se zpět na stranu jedna. Doufal, že alespoň malý kousíček si dokáže přečíst. Avšak nastal ten samý problém jako u nadpisu. 
„Protii, seveäl-mor, ty dethe…“ a tak dále. Z téhle knihy si toho zřejmě příliš nepřečte. Rozhodně ji sklapl a prudkým pohybem ruky odložil stranou. 
Dokonce ji původně chtěl, ve své ohnivé povaze, hodit otevřeným střešním oknem ven, ale od tohoto plánu naštěstí upustil. Na to se mu ten spis příliš líbil. I když ho neuměl přečíst. Vždyť teprve teď má nad čím bádat. Může se pokusit tu řeč rozluštit! Je pravdou, že tu nemá dostatek vytržení a teď dostal tohle! Tak proč té možnosti nevyužít? Konečně má co dělat! Konečně!  
Ušklíbl se a uvolněný jako hadrová panenka se opřel o jeden ze ztrouchnivělých dřevěných trámů podpírajících střechu a vyhlédl střešním oknem ven. Ostré světlo ho na chvilku oslnilo, ale jeho doprovod, čerstvý jarní vzduch, dodal chlapci ztracený klid.
Chvilku takhle jen seděl. Bez hnutí. Ticho a klid mu prostupovaly celým tělem a dodávaly mu tolik potřebnou energii.
Náhle sebou ale vyděšeně trhnul. Schody na půdu zavrzaly. Kdo sem teď může jít? Co když ho tu najdou? Ne! To není dobré. Chtěl se zvednout, ale hlas, který zaslechl, ho přikoval k zemi. 
„Dirrele, pojď a vstávej! Už je čas…“

Prolog: 10/10
Prvá kapitola: 10/10

V poslednej dobe som začal dosť čítať, tak som nevynechal ani tvoj príbeh a páčil sa mi, budem očakávať ďalšie kapitoly.

Najlepšia časť  :

Rybanasuchu napísal:„Ale jistě," promluvil starý zámečník a zvedl se ze svého houpacího křesla. Sáhl si na opasek a sundal z něj svazek polozrezivělých klíčů. Zámek zavrzal a mříž se otevřela. Dereck vběhl dovnitř. Nejprve ještě stačil nasát tu nezaměnitelnou vůni starých knih a potom vyrazil střední uličkou. Tu jedinou totiž lemovaly čtyři vysoké skříně s knihami všech druhů a žánrů. Zbytek byl zaplněn sešity, učebnicemi a starými nevyřízenými lejstry a poznámkami. Na vše už jen sedal prach. Navíc tu také žilo mnoho roztočů a kdo ví čeho ještě. Na to ale Dereck nehleděl. Měl to tu rád. I přesto. Téměř nikdo sem stejně mimo něj nechodil, a proto rozvrzaný stolek se třemi nohami a roztrhaná kožená židle znaly převážně jen jednoho jediného člověka.

Fúúha, od polovice ma to úplne vtiahlo do deja, kedy plánuješ ďalšiu kapitolu?

Grandiózne, perfektné!!

Máš veľmi bohatú slovnú zásobu, moc dobre sa to čítalo  a zaujímavá téma, dej, vlastne všetko super  

Zaujímavý príbeh, budem čítať aj ďalšie kapitoly, len tak ďalej, máš veľký talent na takéto písanie  

Zvládnuté na jedničku, oplatí sa prečítať

Tak toto si musím prečítať až do konca  nech už sú ďalšie kapitoly

An Invisible Book Story

Ej.. tak teraz som si zavarila..   Ok.. ok.. niečo eště pak pridám.. až opravím.  Ale opatrne.. veď ja vam tu prasknu pýchou! 

asi po roku som niečo čítal a toto som prečítal úplne dokonca

Dobre napísané, pútavé a miestami až prekvapivé vyvrcholenie situácie Prvá kapitola zvládnutá perfektne.

Jé... ďákujem!  Dobre.. tak já pak pridám pokračovanie..

Objednávam si vopred tvoju knihu pre celú rímsku armádu.

Rybanasuchu napísal:„Dirrele, pojď a vstávej! Už je čas…“

Trpezlivo čakám na druhú kapitolu

Pecka!!

Práve som si to znova dočítal, už by to chcelo pokračovanie

Inak nevedel som, že tu máte na fóre tak talentovaných mladých spisovateľov  Inak smiem vedieť krstné meno Rybynasuchu? Lebo podľa mňa sa nevolá naozaj ryba, rovnako ako ja sa nevolám Pirát

Anděla

a ty sa ako naozaj, že naozaj voláš?  len nepovedz, že Rhubarb