Galdarian, náramek života a smrti (kapitoly)

@Rybanasuchu napísal:

@Sverige napísal:Odkedy píšeš tieto príbehy?  Myslím Galdarian konkrétne.. neviem, či si mala niečo podobné aj predtým

Chmm... keď mi bolo osm, tak som napísala prvý príbeh. A teraz už v tom len pokračujem. Ale toto som napísala asi keď mi bolo... chmm... 17?

@Rybanasuchu napísal:A kto chcel viac?! Tu je viac!

---

TŘETÍ KAPITOLA


Když se Allen ráno probudila, znovu ji vše utvrdilo v tom, že se v noci opravdu nic nedělo.
Slunce už bylo vysoko. Ztěžka vstala, zběžně se oblékla a ještě trochu otřesená nočním zážitkem se vydala do kuchyně.
„A, dobré ráno, Allen,“ pozdravil ji její otec Mark a upil ze svého ranního šálku kávy.
„Jo, dobré ráno,“ řekla v odpověď a hned navázala, „kde je maminka?“
„Někde lítá,“ odvětil Mark a znovu se vrátil k nedočtenému novinovému článku.
„Aha. Dobře. Něco si musím vyřídit. Jdu ven. Jsem tu za chvíli.“
„Dobře, řeknu jí to.“
„Díky,“ odvětila Allen a rozeběhla se ke dveřím.
„Počkej! A co snídaně?“
„Najím se až pak.“
„Jak myslíš.“
Allen vyrazila ven. Dveře vrzly a nelítostně se za ní zabouchly. Nancy byla v tu chvíli v kuchyni.
„Kam šla Allen?“ zajímala se.
„Něco si vyřídit,“ odpověděl po pravdě Mark.
„Vyřídit? Bez snídaně?“ Nancy se ustaraně podívala za zavřenými dveřmi.
„Přesně tak,“ poznamenal Mark a přetočil list novin.
„Nezdá se ti ta naše holka poslední dobou nějaká divná?“
„Divná? Nevím… možná.“
Nancy jen vzdychla: „Co se to s ní děje?“
Allen se vydala do města. Rozhodla se, že musí za každou cenu zjistit alespoň něco málo o tom náramku. Prostě jí to pořád nenechávalo chladnou. Jediné, na co myslela, byl právě on, což si dost vyčítala. Hlavně kvůli Peterovi. Chtěla to proto vyřešit rázně a jednou provždy.
Při svém bloudění se nějak, ani vlastně nevěděla jak, dostala opravdu tam, kam chtěla stejně dojít. Před obchod. Rozhodla se tedy využít situace. Do výlohy se raději nepodívala, aby se jí nestalo to samé, jako poprvé. V žádném případě nechtěla znovu prožít podobná muka. Opatrně otevřela dveře. Zvonek nad nimi se zachvěl a vydal ze sebe jemné líbezné zacinknutí.
Uvnitř obchůdku bylo mnoho rozmanitých věcí. Zašlá i pečlivě vyleštěná brnění, meče, šperky všech druhů a barev, plno knih, koberce, látky a další a další, na co si jen člověk vzpomněl. Nakonec si všimla i náramku. Byl uložen ve skleněné vitríně na podstavci tak, že byl vidět i z ulice.
A opět. Allen znovu pocítila jeho sílu a v mysli úpěnlivý nevyřčený rozkaz, aby šla k němu. Aniž by sama chtěla, začala se pomalu ubírat k vitríně. Už byla blízko. Natahovala ruku. I kdyby chtěla odolat, bylo by jí to naprosto k ničemu. Tady neměla šanci. Byla mu pořád blíž. Už se ho téměř dotkla.
„Přejete si?“ pichlavý vysoký hlas rozrazil Alleniny myšlenky a působení náramku se jako zázrakem zmenšilo. Naštěstí.
Rychle se otočila. Za prodejním pultem stál malý, trochu podsaditý stařík. Měl nezvyklý špičatý klobouček, bílou modrou kostkovanou košili a přes ni nedbale přehozenou a nedopnutou červenou vestičku. Zbytek doplňovaly už jen tmavě zelené manšestrové kalhoty.
„Asi ano,“ vypravila ze sebe Allen a popošla směrem k pultu. „Támhle ve vitríně máte náramek,“ stařec si ji po těch slovech velmi udiveně a podezíravě prohlížel, „Co je to zač?“
Chvilku bylo ticho. Mužíkův podezíravý pohled se ještě prohloubil. V jednu chvíli z něj šel málem i strach, a pak konečně mrkl, nadechl se a začal vykládat.
„Vy se mě ptáte támhle na ten náramek? Ano? Je to tak?“ „Správně,“ odvětila Allen.
„Hmm, to je zajímavé“ pověděl mužík a začal za pultem nervózně chodit sem a tam. Allen ho chvíli pozorovala, ale velmi rychle jí došla trpělivost: „Řeknete mi něco o něm? Pane?“
„Ne, neřeknu.“
„Prosím?“
„Neřeknu!“
Stařec se nezastavil a pořád pokračoval v přebíhání. Sem, tam. Sem, tam. Vypadal dosti komicky. Zdálo se, že takhle bude pobíhat pořád, ale pak se najednou konečně zarazil.
„Neřeknu! Já o něm nic totiž nevim!“
„Nic?“
„Nic. Ten náramek, na kterej se mě ptáte, leží na tom samym místě už dvacet let. Dvacet let,“ vykřikl. „Slyšíte? A za tu dobu se na něj nikdo ještě nezeptal. Proto mi je vopravdu divný, že je o něj najednou takovej zájem.“
„Dvacet let? A to víte jak?“
„Jak? Já tu o rok dýl prodávám, slečinko. Pamatuju se na toho chlápka, co ho sem přines. Prej ho našel. Na ulici. Někde na Eweley road“
„Eweley road?“
„Jo.“
„Tam já bydlím“ muž nevěnoval Allenině poznámce pozornost a pokračoval.
„Řekl mi tenkráte, že ten náramek má velkou cenu. Já sem na něm teda nic moc cennýho neviděl, to vám  povidam. A nevidim na něm nic tak dokonalýho doteďka. No a on za něj sto dvacet dolarů! Vyděrač. No, odešel jen asi s padesáti. Umluvil jsem ho.
Joo, to já sem dobrej obchodník,“ Allen se zdálo, jako by na chvíli vyrostl. Pak se zase zmenšil a chvíli pokračoval.
Celou dobu si povídal víc pro sebe. Nemluvil moc nahlas a spíš si jen něco brblal pod vousy. Nakonec ale dosti zřetelně řekl: „No, vod tý doby tu leží. Už několikrát jsem ho chtěl vyhodit. Ale něják sem na to vždycky zapomněl,“ odmlčel se
„Škoda,“ řekl Allen „škoda, že o něm nevíte víc. Ale to je jedno. Kolik za něj chcete?“
Opět ten podezíravý pohled.
„Dejte mi osmdesát dolarů, míň ne!“ odsekl nakonec obchodník. Snad s tím, aby Allen odradil.
Ona ale zaštrachala v kabele, vytáhla peníze a rezolutně je podala staříkovi: „Tady.“ Muž je s potlačovanou neochotou přebral, vyšel zpoza pultu a odemkl vitrínu. Náramek podal Allen.
„Děkuji, na shledanou.“ řekla a odešla pryč.
On za ní ještě dlouhou dobu hleděl. Cítila ten jeho pohled, ale nevěnovala mu žádnou pozornost.
Náramek už tedy má, ale klidnější svědomí rozhodně ne. Trápily ji pořád nové otázky. Co je to za náramek? Jak to, že v obchodě ležel dvacet let a nikdo se o něj nezajímal? Jak se sem vůbec dostal? Ale to bylo tak všechno. Ptát se sama sebe mohla, ale aby dostala odpověď? To ne.

ČTVRTÁ KAPITOLA


Vrazila do dveří a bez valného zájmu pozdravila rodiče, kteří právě sklízeli ze stolu.
„Pomůžu vám,“ nabídla se a hned se ujala mytí špinavého nádobí.
„Kde jsi byla?“ začala Nancy
„Ve městě, šla jsem si něco koupit.“
„Koupit? Otec říkal, že si musíš něco zařídit.“
„To taky.“
„To taky? Allen, chci pravdu!“
Allen zastavila vodu a podívala se na matku.
„Ale já říkám pravdu. Zatím vám ale prostě nemůžu říct, o co jde,“ utřela si ruce a vyběhla po schodech nahoru, následovaná udivenými pohledy rodičů. Těch ale vůbec nedbala.
Ve svém pokoji si pak Allen vytáhla náramek z kabelky. Položila ho před sebe na stůl a začala si ho prohlížet.
Byl z několika různobarevných, nejspíš skleněných, korálků zasazených do širokého koženého pásu. Ten byl ještě lemován několika dalšími obdélníkovými temně zelenými kamínky. Zakončen byl dvěma koženými šňůrkami, kterým ho bylo možné pevně přichytit na ruku.
Po celou tu dobu, co si ho prohlížela, se jí zdálo, že je v tom náramku něco víc, než jen kamínky. Něco z něj cítila.
Dívala se na náramek a jemně ho otáčela prsty ze strany na stranu. Nakonec neodolala. Uchopila ho a položila na pravé zápěstí. Pak zavázala kožené šňůrky, utáhla poslední kličku a uvázala poslední uzel.
V tu chvíli jako by jí ruka mnohokrát ztěžkla. Ucítila, jak celým jejím tělem projel jakýsi nepopsatelný proud energie, který její ruku přikoval ke stolu. Zatřásla se. Náramek seděl pevně na ruce a Allen se na něj zmateně dívala: „Proč! Co se to děje!“ už to nevydržela. Rychle vyrazila ze dveří a vběhla do kuchyně.
„Dobře! Já vám to tedy řeknu,“ zvolala.
Nancy a Mark nechali všeho a probodli Allen tázavým pohledem.
„Ptali jste se mě, jestli je všechno v pořádku,“ pravila ještě vestoje, „řekla jsem, že ano. Že se nic neděje,“ zamířila ke stolu a usadila se. Rodiče ji následovali, „bohužel jsem ale nemluvila pravdu, něco se děje“ řekla a sklopila oči.
„Já si to myslela!“ podotkla Nancy.
„Co se tedy děje?“ Allen nerada pomalu vylíčila celý příběh s náramkem od té chvíle, kdy ho poprvé viděla v obchodě až po jeho zakoupení. Barvitě vyprávěla o tom, jak se v jeho blízkosti cítila a co prožívala. Nevynechala ani kousek.
Nancy s Markem napjatě poslouchali. Když Allen skončila své vyprávění, dovršila ho ještě ukázkou náramku. Nancy se na něj pozorně podívala.
„Je krásný,“ podotkla.
Allen v jejích očích zpozorovala jakýsi podivný neurčitý záblesk. Že by vzpomínka? Nancy ale mlčela.
„Mami?“ matka sebou trhla: „Promiň, zamyslela jsem se,“ podívala se na Marka. Ten jí pohled skoro neopětoval, sklopil oči a věnoval se svému hrnku s čajem.
„Neboj, nic se neděje,“ Nancy se nuceně usmála.
Allen jen nedůvěřivě pozorovala rodiče, a potom se zadívala na náramek: „Škoda, že o něm nic nevím“
„Nic?“ divila se Nancy
„Vůbec nic,“ odvětila Allen.
Najednou se prudce otočila k hodinám: „No, slíbila jsem Peterovi, že za ním dnes zajdu,“ zvedla se, znovu ještě přejela pohledem Nancy s Markem, a když viděla, že se ani jeden k ničemu nemá, vyběhla už beze slova nahoru a převlékla se. Přitom si sundala náramek. V tom spěchu na něj zapomněla, a tak zůstal po jejím odchodu bezprizorně ležet na stole.
 „Zatím ahoj,“ rozloučila se s rodiči a vyběhla ven na ulici.
Jakmile byla dostatečně daleko od svého doma, zpomalila. Ve skutečnosti vůbec nechtěla jít za Peterem, i když mu to slíbila. Chtěla se jen projít. Potřebovala si nutně pročistit hlavu a popřemýšlet o všem, co se zatím událo.
Loudala se dopoledním městem a nechávala myšlenky plynout. Automaticky pak ještě zamířila do jednoho skoro opuštěném parku, kam často chodívala, když potřebovala být chvíli úplně sama. Málokdo o něm totiž věděl. Sedla si na lavičku a poslouchala zvuky velkoměsta.
Netrvalo to ale dlouho. Z ničeho nic se jí udělalo špatně. Těžce se jí dýchalo, rozbolela ji hlava a navíc na ni dopadla silná únava. Všechno to přičetla slunku, protože to začalo teď pálit jak nejsilněji umělo. Sice nerada, ale usoudila, že bude pro ni nejlepší, když se vydá zpět domů. Rozhodně ale nesmí usnout tady. Pokusila se vstát. Jako by ji však během vteřiny opustila všechna její síla. Zvednout se jí prostě nepodařilo. Dokonce i oči jí vypověděly službu a ať už Allen chtěla nebo ne, zavřely se. Dopolední slunce nahradila tma.
Když se probudila, hodiny odbíjely dvě odpoledne. Musela spát opravdu tvrdě, protože teď už se cítila svěží a plná síly. S úlevou zvedla oči ke slunci, jako by mu chtěla vynadat, že ji tak zmohlo, ale při tom se na něj vlastně usmívala. Tyhle teplé letní dny zkrátka miluje.
Bylo ale načase se zvednout. Ještě se ale musela trochu upravit, protože po tom ležení na lavičce člověk opravdu nevypadá moc k světu. Rozpustila si proto dlouhé kaštanové vlasy a chystala si je znovu sepnout do ohonu, když tu se zarazila.
„Tohle už přesahuje všechny meze,“ naštvala se, „vždyť přece...“
Dobře si to pamatovala. Náramek určitě zapomněla doma. Tak proč je v tom případě zpět uvelebný na jejím pravém zápěstí.
Byla zmatená. Znovu. A ještě víc. Z původního plánu hned se zvednout a jít najednou sešlo. Ještě dlouho pak seděla v parku. Hlavou se jí honily myšlenky všeho druhu a ona při tom jen seděla a nechala se šimrat hřejivými slunečními paprsky.

(To be continued...)

@Sverige napísal:Ja by som si rád prečítal aj ten tvoj prvý (na papieri napísaný) "detský" príbeh

@Rybanasuchu napísal:

@Sverige napísal:Ja by som si rád prečítal aj ten tvoj prvý (na papieri napísaný) "detský" príbeh

Eéé... nie.  Toto nie je dobrý nápad. Ale možno ho naozaj eště mám v PC... možno...

@Nikuška napísal:Nepôjde! Ale ten detský príbeh bude určite zábavný

@Nikuška napísal:Nepôjde! Ale ten detský príbeh bude určite zábavný