Pařížský deníček, Jak se plní sen

O mé návštěvě Paříže, aneb jak si splnit sen!

***

"Sny jsou od toho, aby se snily". Toť jeden možný výklad, ano. Ale já říkám něco zcela jiného. Mé přesvědčení tkví v přesně opačném tvrzení. "Sny jsou od toho, aby se plnily. Alespoň tedy některé z nich.", a protože mé motto zní: "Nesni svůj život, ale žij svůj sen," a protože je mnoho a mnoho lidí přesvědčeno, že je to hloupost, a že splnit si sen je nemožné, chci vám teď vyprávět můj příběh a tím vám dokázat pravý opak. Bourám mýty a přesvědčení! Sny splnit jdou!

Začalo to asi tak před dvěma roky a souvisí to s mou láskou k opeře. Poprvé jsem tehdy viděla na televizní stanici Mezzo TV Prokofjevovu operu, Láska ke třem pomerančům. Přesněji inscenaci z dílny pařížské L'opera de la Bastille. Už tehdy jsem jí naprosto propadla. Ale nebylo to jen operou. Poprvé jsem tu také uviděla operního pěvce, amerického tenoristu Charlese Workmana.
Od té doby se stal mým vůbec nejoblíbenějším zpěvákem, protože způsob, jakým svou roli pojal, byl neuvěřitelný a mne zkrátka celkově uchvátil. Schraňovala jsem, a dosud schraňuji, všechny nahrávky a videa s ním. Dokonce jsem dostala možnost vidět ho i naživo v Mozartově opeře Idomeneo, v pražském Stavovském divadle. Ale i přesto všechno pro mne byla jedna role stále nepřekonatelná. Princ z Lásky ke třem pomerančům. Jo. V tomhle ho tak vidět přímo na scéně! DVD je pěkné, ale živému představení se zkrátka nevyrovná, a to už jen kvůli tomu, že celá tato pařížská inscenace je zkrátka nesmírně povedená.

Uběhlo jen několik měsíců od doby, kdy jsem Mr. Workmana viděla "in natura" v Idomeneovi a během nich se událo mnoho věcí. Mezi nimi i ta, že jsem zjistila (to bylo v roce 2010), že Láska ke třem pomerančům, zcela stejná inscenace, pod vedením stejného režiséra, bude v Bastille znovu. A to v červnu a v červenci roku 2012. A tady, tady se zrodil ten bláznivý nápad. Co si takhle skutečně udělat výlet do Paříže a zajít si do opery? Ano, já vím.. zní to možná šíleně a nemožně, ale.. vymyslely jsme to s maminkou, a ač jsme tomu zpočátku ani samy nevěřily, pomalu jsme začaly zjišťovat, co by takový "obyčejný výlet" vlastně obnášel.

Měsíce plynuly a my jsme během nich stále více zjišťovaly, že by tahle akce zas až tak nemožná, jak se na první pohled zdála, nebyla. A co se nestalo? V dubnu tohoto roku jsme již měly v ruce nejen všechny potřebné informace, ale zároveň i jízdenky Praha = Paříž a zpět, lístky na Lásku ke třem pomerančům do L'opera de la Bastille, a také již teoreticky i klíče od zarezervovaného apartmánu.. a co víc? Díky tomu, že jsem již nějakou dobu před tím byla s Mr. Workmanem v písemném kontaktu, měla jsem také od něj přislíbené setkání s ním.. A tak šel čas dál, až nastal ten slavný den!

"It's very nice to meet you!" pronesl Charles Workman, když mi v prvních sekundách našeho setkání podával ruku. Stalo se tak hned v den mého příjezdu do Paříže. Bylo šest hodin ráno, když jsme já s maminkou vytáhly naše zavazadla z kufru autobusu a potom už jen přemýšlely, jak se z autobusového nádraží Gallieny dostaneme k našemu skromnému apartmánu. Nebylo to nic lehkého a než jsme přišly na to, jak vůbec z automatu prodávajícího jízdenky nějaké ty zázračné lístky dostat, jak je potom bezpečně dopravit do "označovacího strojku" a jak se vlastně s pomocí metra jako agenti s teplou vodou, ověnčeny třemi taškami a dvěma batohy, dobelhat k našemu cíli, i bez počítání vím, že za tuhle dobu uběhly nejméně dvě hodiny. Podotýkám, že samotná cesta metrem netrvala déle než třicet minut..

Ale to teď pomiňme a posuňme ručičku hodinek o patnáct hodin dopředu. Ne, to není překlep. Setkání totiž mělo proběhnout přesně ve 22:30. To proto, že Mr. Workman v ten den také vystupoval, a proto navrhl čas srazu až po představení. O půl hodiny dříve jsme tedy s maminkou zabouchly dveře apartmánu, otočily klíčem a už si to potemňující Paříží štrádovaly pěkně pěšky k L'opera de la Bastille, která naštěstí od nás nebyla příliš vzdálená. U ní jsme pak zabočily do jedné z vedlejších ulic a vešly potom postranním vchodem pro umělce dovnitř. Jak nám bylo řečeno, skutečně tu bylo několik sedaček, kde jsme si zabraly místo a čekaly.

Tedy, čekaly. Nevím, jestli se minuta dá takhle silným slovem nazvat, ale dobře. Skutečně, jen co jsme dosedly, v místnosti se objevil očekávaný umělec. A pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsme si dali pohledy vědět, že jsme to skutečně my, a nedlouho potom už jsme společně odcházeli ven tím samým vchodem a zamířili si to, na jeho povel, do kavárny přes ulici. Tam jsme si sedli ke stolu a už jen povídali a povídali. O všem možném. Já měla nesčetně otázek, ale v zápalu nadšení a radosti z toho, že ho skutečně vidím, a že s ním mluvím a především z toho, že mu rozumím, a že dokonce dokáži i smysluplně odpovědět, jsem nejspíše mnoho z nich zapomněla. Ale to nevadí. I tak to byly krásně a nezapomenutelně strávené chvíle. Přesně tedy téměř dvě hodiny.

Dokonce si k našemu stolku přisedla po nějaké době ještě jedna zpěvačka. Italka Lucia Cirillo, která také v opeře zpívá. A tak jsme tam nakonec seděli čtyři. Mr. Workman mě okamžitě nově příchozí představil a neopomněl ani dodat: "So she is a fan". Oba umělci ale nezávisle na sobě poznamenali, že je neobvyklé potkat tak mladého člověka, který má rád operu. A to se potom divili ještě více, když jsem utrousila, že mám nesmírně ráda Wagnera.

No, zkrátka.. je těžké vtěsnat všechny zážitky ze setkání do jednoho článku, proto už jen dodám.. Charles Workman je nesmírně příjemný a milý člověk. Vůbec na sobě nedává znát, že je to "Ten" operní zpěvák, jako někteří. Nenosí nos nahoru, i když je, dle naší operní kritičky Heleny Havlíkové, špičkou ve svém oboru. Také se s ním člověk nenudí, jelikož má rád legraci a i během naší konverzace jsme se mnohokrát zasmáli. Stejně tak i Lucia Cirillo. I ona je sympatická a i s ní se dá velmi dobře povídat. Oba dva se pak při hovoru chovali naprosto normálně a nenuceně, jako by mluvili se "starými známými". Ne, jednoduše, nemám slov. Bylo to úžasné a já pevně doufám, že si rozhovor s Mr. Workmanem ještě někdy zopakuji.

A co se týče samotného představení.. nu, co říci. Ono vidět operu, kterou po několik let znáte, podotýkám, naprosto nazpamět, jenom z DVD, je zvláštní pocit. Ale bylo to neuvěřitelné a krásné. Ano. Takhle se mají dělat operní inscenace! Režisér Gilbert Deflo si ode mne za Lásku ke třem pomerančům zaslouží hlubokou poklonu. Kostýmy, scéna, hudba.. všechno. Všechno se tak krásně doplňuje. Jak Charles Workman poznamenal, je to zkrátka show a stojí za to ji vidět živě, protože jen z DVD toho moc poznat není. Kamera nepojme vše, ale oči ano.

No, a tím tuhle část vyprávění ukončím. A ukončím ji jen slovy: "Tenhle zážitek je nezapomenutelný!"
Ale co bychom to byly za lidi, kdybychom, když už jsme tedy v té Paříži byly, nenaplánovaly i nějaké ty pochůzky po památkách, že? A tak jsme další dny vždy brzy ráno vstávaly, abychom se vyhnuly co nejvíce dlouhým frontám a dostaly se i někam dovnitř. Protože, po zkušenosti ze zcela prvního pochůzkového dne, kdy jsme měly v plánu návštěvu Musée d’Orsay, ale vyšly jsme jaksi v nevhodný čas a skutečně narazily na „kolonu“ ve které se ani te začátek nedal pořádně najít. Ale což, v ten den jsme tedy udělaly vpravo v bok, a pěkně a nerušeně se prošly nejprve Tuilerijskými zahradami, díky kterým jsme také okamžitě narazily na Louvre, a potom dále kolem Seiny k Notre-Dame a dalším zajímavostem. První den po setkání byl tedy čistě pochůzkový, ale pochůzkový typu „co kdybychom zahnuly sem“ a rázem typu „Jé, hele, to je..“. Ale i tak se povedl, protože jsme díky tomu viděly asi největší část Paříže a vlastně hned na první pokus jsme nalezly mnoho z těch „důležitých bodů pro foto.“

No, a další dny už probíhaly trochu organizovaněji. Takhle jsme navštívily Louvre, kde jsme strávily nejméně pět hodin, nádherné baziliky Saint-Chapelle a Sacre-Coeur, starou pařížskou operu Palais Garnier (ano, vážení! Viděla jsem slavnou Fantomovu lóži číslo osm!), hřbitov Pere-Lachaise (no, ale vzhledem k jeho rozlehlosti jsme ani na věčnosti odpočívající Edith Piaf nenašly), krásnou moderní čtvrť La Defense a na něm sídliště Grande Arche, také jsme se prošli kolem „čistého“ Canal Saint-martin a nakonec i ono Musée d’Orsay. Také jsme samozřejmě nemohly vynechat návštěvu, alespoň tedy jen obhlídkovou, slavné Eiffelovy věže, která je skutečně, musím teď poznamenat, monumentální a krásnou stavbou. Ale tak, když se nad tím zamyslím, všechno je v Paříži velké a monumentální. Každá z budov, které jsem viděla, byť třeba jen zvenku, je na pohled naprosto uchvacující a krásná a, především, ohromné.

A teď se jistě budete ptát, zda ve mne zanechala dojem ona slavná „Pařížská atmosféra“. No, vážení. Co na to říci.. pouliční muzikanti a výkřiky trhovců, k tomu dojmu rozhodně přispěli, ale ten nepořádek.. ano, neuklizené ulice, ty ho zase trochu zametly pod koberec. Ale, buď jak buď, ano.. na Paříž, a především na pařížské metro, nezapomenu! Takže, sice za přispění celé rodiny, ale ten zážitek, ten stál za to!

velmi pekne napísané znova raz dôkaz že ke´d človek chce tak sa všetko dá ... som rád že sa ti splnil tvoj velký sen, tiež niekedy túžim zbehnúť do apríža tzv. mesto módy muselo tam byť super ... a keďže je to emsto módy tak taká otázočka: kúpila si si niaku "módnu vychytávku" = oblečenie?

Dodes: Nu, Paríž je sice mesto módy, ale.. ehm.. ja som zas až tolko nejela za módou.. Ale áno, niečo som si predsa len kúpila.. krásné tenisky a kabelku v second-handu.. toť vše.. ale aj to poteší

Inak, máš pravdu: "Keď človek chce, dá sa všetko!"

V tomto príbehu presne vidno, že ťa to písanie proste baví a venuješ sa tomu. Takisto aj v Peťových príbehoch som cítil to isté.

Krásne napísané, som rád, že sa ti splnil tvoj sen a prajem ti, aby sa ti splnil ešte niekoľko krát.

Android: Áno, písanie ma baví.. a velmi! Ďakujem.. a verím, že sa mi splní, alebo nejaký iný, či?

Určite áno a tebe to moc prajem... inak škoda, že tu od teba nemáme viac príbehov, pretože ich píšeš fakt perfektne a to nepreháňam, som len úprimný. Inak dáku fotku alebo dve alebo aj viac sem nedáš? x)

No, ďakujem pekně, Android.. a viac príbehov.. no, napísala som už niekolko povídek, ale neviem, či je sem ma dať, alebo nie..

A fotky, noo... mam? Áno?

Fotkýýý aspoň jednu špeciálne pre Androida

Tak špeciálně.. hmm.. no, dobre teda.. pridám...

Tak dobre, aby to bolo úplné, tak tedy aj nejaká ta fotodokumentácia nesmí chýbať, či? Tu je..

Konečne viem, ako vyzeráš. Dobre, dobre, fajnový príbeh, zážitkov máš teda veľa a sen sa splnil, to je pekné a gratulujem.

Nech zažívaš takýchto pekných chvíľ ešte veľa. Pekný príbeh, pekné fotky

Vďaka, Robko.. no.. konečne.. to vieš, musela som byť trocha tajomná, nie? Alespoň chvílu

Fajnové no... aj ja by som sa chcel dotknúť Ajfelofky, mohla si mi kúsok z nej doniesť.

Doniest? No.. sklamem ťa.. bohužial, ani ja som si nič z nej nepriniesla.. Ale dala by som ti, keby som mala.. (tedy.. možná..) Ale tak, vieš.. to si to nemohol povedať skôr?

Nj, moja chyba, uznávam... Ale nebudeš mi veriť, aj som ti chcel povedať, či by si mi nejak potajomky nedoniesla Ejfelofku

Áno? No, ja ji chcela doniest, ale bola taká trocha väčšie, do tašky by sa nezmestila a v ruke som ju niesť nechcela, no..

Veľmi pekný príbeh, krásne napísané

Potešil som sa, keď som uvidel, že na fórko pribudol príbeh od našej vzácnej spisovateľky. x) Nuž... vytknúť sa nedá nič, príjemné čítanie, fakt pekne a umelecký napísané, opäť spomeniem to, čo niekto spomenl - vidno, že sa tomu venuješ, výsledok stojí za to. Krásne Andělka... +karma

Fusion: Vďaka..

Xezepus: Vzácnej spisovatelky? Až tak? No, no, no.. Ale ďakujem za pochvalu!

Fíha, dobrý príbeh aj fotky, som rád, že si si splnila svoj sen. Chcela by si ešte Paríž niekedy navštíviť?

Mimochodom, kým som povedal toto slovné spojenie "Sacre-Coeur", tak som aj zachrípol

Krásny príbeh Rybka, užila som si to čítanie o to viac, že zajtra ma čaká niečo podobné poď, ideš s nami!

No vidíš... oplatilo sa to sem dať.

Taktiež musím pochváliť príbeh a aj to, ako je napísaný, pekné Fotky tiež a konečne viem, ako presne vyzeráš!

nucleon napísal:Nj, moja chyba, uznávam... Ale nebudeš mi veriť, aj som ti chcel povedať, či by si mi nejak potajomky nedoniesla Ejfelofku

ty si kôň

K príbehu: Pekný, bezchybný a fotky takisto.

Pekný článok, Paríž je nádherné mesto.