Rybanasuchu: Switch off

pre **Rybanasuchu** 9/10/2018, 21:27

Switch off

Píše se rok 2110. Planeta Země je v rozkvětu. Alespoň na většině kontinentech. Technologie pokročila a spolu s tímto pokrokem přišel i Mozek. Ohromný počítač, který pomáhá lidem být... dokonalejší. Co se ale stane, když se jedna důležitá součást celého systému porouchá? Zjistěte, jak to bylo s Melen a Rewem a jejich odvěkým nepřítelem Werisem. A také zjistěte, co se stane, když se technologie trochu… vymkne z rukou.

„Musíme se tam nějak dostat! Co jiného nám zbývá?!“ vykřikl vysoký muž v šedých kalhotách

a stříbrném saténovém sáčku. Krčil se vedle dvou poloprázdných popelnic a byl strašně nervózní. Nevydržel sedět chvíli v klidu. Prudce dýchal a pořád se otáčel a potají sledoval dění venku. To, co viděl, bylo více než znepokojující.

Rozbouřený dav byl v jednom ohni. Vůbec si nebral žádné servítky. Rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Na zemi se válela spousta střepů, dveří od aut, kusů oblečení a dalších teď už těžko rozeznatelných věcí. Ani kapky krve nebyly výjimkou. Každou chvíli byly slyšet nové nadávky a výkřiky.

„Přes ně se tam nedostaneme! Vždyť se podívej. Určitě by se nám něco stalo,“ podotkl druhý, trochu menší a podsaditější muž, na hlavě s ležérně nasazeným zmačkaným kloboukem, který šikovně skrýval jeho pěstěnou pleš.

„Nedá se nic dělat. Něco musíme vymyslet. Mozek je jediné východisko, a pokud se k němu nedostaneme a neopravíme ho, tak tohle blouznění nikdy neskončí.“

Oba muži se ve stejný čas otřásli nechutí. Jen pouhé pomyšlení na boj venku jim nahánělo hrůzu,

a teď by měli jít přímo skrz něj?

Náhlá rána rozehnala jejich myšlenky. Trhli sebou. To před ně přilétl další kus něčeho kovového. Zřejmě kapota auta. S nadějí lepšího ukrytí se ještě více skrčili a přitiskli k popelnicím. Srdce jim létalo sem a tam a jejich mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Musí přece něco vymyslet!

Zase další rána. Jeden z těch lidí venku se zřejmě připletl do nějaké vyhrocené rvačky, zapotácel se a spadl. Hlavou uhodil přímo do jedné z popelnic. Naneštěstí byl ale stále při vědomí, a když zavadil očima o oba schované muže, prudce se zvedl a vykřikl: „Tady! Tady jsou! Našel jsem je! Zabte…“

To ale byla jeho poslední slova. Více už nestačil říci. Velká kovová tyč mu ladně sjela po hlavě. Klesl.

„Máme problém,“ šeptl muž v saku. Druhý jen souhlasně kývl. Oči měl plné strachu a beznaděje.

I když se to nemuselo zdát, náhlý pád neznámého měl bohužel neblahé následky. Venku začal ještě větší řev a neklid. Dav se nyní soustředil pouze na zprávu, kterou právě dostal, a pomalu se přibližoval k popelnicím.

Ani jeden z mužů nevěděl, co dělat. Byli v koncích. Neviděli žádné východisko. Čas se neúprosně krátil a oni přemýšleli, jak se nejrychleji dostat pryč. Štěstí jim ale nepřálo. Na nic nepřišli.

„Chce to nějaký plán! Ale honem!“

O 2 HODINY DŘÍVE:

Zlatavé paprsky hřejícího slunce přidávaly šedému městu alespoň trochu optimistického nádech. Jemný voňavý větřík hladil stromy a vysoké majestátní budovy. Sem tam také přelétl nízko nad silnicí a trochu zametl spadané uschlé listí.

Ale vzduch byl čistý a voňavý, stejně jako větřík. Není divu. Auta, elektrárny, továrny a další podobná zařízení, už jsou konstruovány tak, aby nevypouštěly do ovzduší tolik nečistot, jako v minulosti. Je rok 2110 a ti, co nevěřili, že se lidstvo ještě posune nahoru a zdokonalí techniku, jsou nyní mile překvapeni.

Dokonce ani města už nepřetékají odpadky. Upravená a hlavně čistá náměstí zdobí každé větší sídlo. A právě na jednom takovém náměstí seděli na nedávno natřené lavičce dva šarmantní pánové. Byli zabráni do důležitého hovoru.

„Já ti to říkal, víš? To ty sis to zase nezapamatoval!“

„No, nechci se hádat, ale nic jsem od tebe neslyšel.“

„Ále, vždyť…“ zastavil se v půlce věty a hodil očima po muži jdoucím právě po blízkém chodníku.

Ten se zastavil a nastavil své urostlé a svalnaté tělo přímo proti slunci.

„Už jste se rozhodli? Mládenci?“ zeptal se.

Jeden z mužů na lavici se už málem neudržel. Krev mu vřela v žilách a on měl chuť vylétnout a něco příchozímu provést. Chtěl se prudce zvednout, ale ruka jeho přítele ho včas zastavila a stáhla zpět na lavičku.

„Melene, ne!“

S odporem si tedy znovu sedl. Přejel třesoucí se rukou svoji pleš a pokusil se přestat vnímat.

Druhý muž, který se zatím snažil udržovat v jakémsi nanicovatém klidu, rázně odpověděl.

„Ne! Zatím ne!“

„Tak nerozhodli? Ale to je mi líto! Víte, že už nemáte tolik času.“ Pohodil svým stříbrným kvádrem. Neuvěřitelné odlesky z něj létaly kilometry daleko.

„Mám vás v hrsti a vy to moc dobře víte. Nechápu váš odpor, pánové. Je marný,“ křivě se ušklíbl po položení té, z jeho pohledu dokonalé, řečnické otázky. Mimika jeho obličeje vystřídala celou škálu nejškodolibějších a nejpohrdavějších pohledů. Oči měl štiplavé a nepříjemné.

„Jednou mi stejně dáte to, co chci!“ dodal s neuvěřitelnou vážností.

Sejmul z hlavy vysoký klobouk, pohrdavě se uklonil a poté se odporoučel pryč.

„Had jeden! Spratek! Jak já ho nenávidím!“ křičel Melen.

„No tak, to chce klid! My něco vymyslíme. Ty kódy mu nedáme. Nikdy. Nemůžeme ho prostě k Mozku pustit.“

„Samozřejmě, že ne.To by mělo strašné následky!“

„To tedy, ale klid, Mozek prostě do rukou nedostane.“

„Ale co když přece?“

„Nad tím vůbec neuvažuj. Prostě nedostane!“

„Proklatý Weris,“ utrousil ještě Melen.

Opřel se o lavičku a zadíval se na slunce. Zářilo a úžasně hřálo. Mezitím se Weris ještě jednou vrátil.

„Zapomněl jsem vám říci, že pokud…“

Melen si toho ani nevšiml. Vůbec ho neslyšel. Stále jen pozoroval slunce.

Zvláštní, pomyslel si. Jako by hřálo nějak více. A jako by blikalo? Opravdu.

Chvilku byl svit ostřejší a pak zase zeslábl. Melen se často díval na slunce, rád ho pozoroval, ale tohohle si ještě nikdy nevšiml.

Musel dokonce odvrátit zrak. Tolik byly paprsky silné. Nevydržel se dívat ani přes své brýle, které na sluneční pozorování používal. Chtěl se otočit na Rewa a zeptat se, jestli něco nepostřehl také. Otevřel ústa k otázce, ale neřekl ani slovo. Zarazil se.

Všude bylo nesnesitelné ticho. Neslyšel zvuky aut, neslyšel zpívat ptáky. Větřík se mu neotíral o tváře. Listy na všech stromech byly v klidu. Nic se nehýbalo. Podíval se na Werise. Stál s otevřenými ústy

a s pohledem upřeným na Melena. Rew seděl vedle a něco sbíral ze země. Nikdo se nehýbal. Jako by se zastavil čas. Ale s Melenem se nic nestalo, stále dýchal a pořád byl v pohybu. Proč? Blesklo mu hlavou. Pak ucítil silnou tlakovou vlnu. Málem by ho srazila z lavičky, kdyby se nedržel. Velký proud tepla, který kolem rychlostí světla proletěl, ho krásně ohřál.

Byl zděšený. Tohle všechno je mimo jeho chápání. Co se to stalo? Silný sluneční svit ho oslnil, kvůli němu skoro nic neviděl. Náhle se začal dusit. Krk se mu sevřel a on se nemohl vůbec nadechnout. Cítil, že ho drží něčí ruce, ale neviděl čí. Stisk to byl hrozný. Pokusil se nějak vykroutit, ale bez úspěchu. Na levé tváři ucítil teplo. Jako by mu přes ni někdo přejížděl laserovým paprskem. Melen se zděsil. Rew. No ano, jistě. Rew má přeci jako nadpřirozenou schopnost laserový zrak. Ale to není možné! To nemůže být on!

Následoval výkřik. Ruce se uvolnily a Melen se konečně mohl nadechnout. Promnul si oči.

Když procitl, uviděl něco, co ho rozhodně neuklidnilo.

Rew a Weris leželi na zemi a prali se. Jejich jindy čisté a nažehlené oblečení bylo teď úplně pomačkané. Kolem po zemi se válely už jen utrhané knoflíčky.

Melen přemýšlel, jak by mohl příteli pomoci. Rozhlédl se kolem, zda by nenašel nějaký příhodný kámen, nebo nějaký kus tyče, ale nic mu do oka nepadlo. Zaklel. Když už se rozhodl, že se do boje vloží osobně, Rew uštědřil svému protivníkovi silnou ránu. Weris zůstal ležet bez hnutí na zemi.

„Skvěle! To se ti povedlo!“ zvolal radostně Melen.

Rew se na něj podíval. Jeho pohled ale nebyl rozhodně takový, jako ho Melen znával. Byl zlý a bojovný.

„Co se děje, Rewi?“ nechápal Melen.

Rew se zvedl a vyrazil k lavičce.

„ Ty zrádče!“ procedil skrz zuby.

„Zrádče? O čem to mluvíš?“

Rew skočil po Melenově krku. Naštěstí ale nestiskl tak silně. Melen byl úplně mimo. Chtěl křičet, ptát se. Ale nemohl.

Pak se stalo něco, co nečekal. Weris se zvedl.

„Co blázníš? Škrtíš přítele!“ křikl. Bez rozmyslu se rozeběhl a v mžiku byl u Rewa. Strhl ho. Melen se chytl za krk a zalapal po dechu. Pak se obrátil na ty dva.

Oba se znovu váleli po chodníku. Sice netekla krev, ale daleko k tomu rozhodně nebylo.

Melen chtěl nějak zakročit, moc rád by zakročil, ale byl už tak zmatený, že raději zůstal sedět a pouze nečinně přihlížel.

Po chvíli konečně boj utichl. Rew zůstal ležet na zemi a Weris, udýchaný a zcela vyčerpaný, stál nad ním.

Bylo ticho. Ani jednomu se nechtělo mluvit.

„Žije?“ zeptal se nakonec Melen tiše.

„Snad… nechtěl jsem mu nic udělat. To on se pomátl.“

„Nejen on.“

„Jak to myslíš?“

„Jak to myslím? Můj nejlepší přítel mne chtěl zabít a ten, co mě k smrti nenávidí, mi pomáhá.

Není to postavené na hlavu?“

„Já že tě k smrti nenávidím? Nesmysl!“

Melen se zarazil. Nesmysl? Copak to nebyl právě Weris, kdo je celou dobu vydíral? Copak to nebyl právě on, kdo by je nejraději viděl pod zemí?

„Tak nesmysl, jo? Vždyť…“

Raději mlčel. Tohle se musí vysvětlit. Něco se stalo! Ale co? Že by to souviselo s tím sluncem?

Po chvíli, když se zrovna chtěl Weris na něco zeptat, ozval se řev. Dveře

u všech domů se otevřely a jejich obyvatelé vycházeli ven na ulici. Rozhlíželi se kolem a vypadali dost zmateně. Melen si byl stále jistější tím, že se stalo něco kvůli slunci. Ale co? Probral si v hlavě už několik možností, ale nic mu nepřišlo dost logické. Najednou se zase octl na zemi. Weris po něm skočil a strhl ho k zemi.

„Pozor!“ křikl.

Chvíli na to letěl kolem kámen.

„To bylo co?“

„Neptej se mě! Jak to mám vědět! Ale zdá se, že se všichni zbláznili! Mimo nás dvou.“

Melen tomu nechtěl věřit, ale když uviděl náměstí, na kterém to jen vřelo, pochopil.

„Klid! To chce klid! Co se děje?“ volal Melen do davu. Skoro nikdo ho nevnímal. Ale ta hrstka, co zaslechla alespoň jedno jeho slovo, se otočila.

„To je ten od Mozku! Je to jeho vina! Na něj!“ rozeběhli se k nim a ostatní je za chvilku následovali.

Melen nechápal.

„Zdá se, že tě asi nemají moc v lásce, co?“

„To není pravda! Radil jsem jim, pomáhal jsem jim!“

„Teď už ne, Melene.“ Vzal ho za rameno a táhl ho pryč. „Tady nesmíme zůstat.“

„Ale, ale…. Co Rew?“

„Ten se k nim jistě přidá.“

Melen otevřel ústa k odporu, ale pak si uvědomil, že má Weris pravdu. Přizpůsobil se jeho běhu a oba se raději ztratili pryč. Mezitím zjistili, že žádný dům nezůstal plný. Všichni obyvatelé města vyšli ven. Jen domácí pomocníci, roboti, pokračovali v klidu v každodenní činnosti. Za okny bylo vidět, jak luxují, vaří a připravují stoly. Z kdejakého domu byly slyšet písničky, které si k práci prozpěvovali.

„Kam vlastně chceš jít?“

„Nevím. Potřebujeme zmizet, tak prostě utíkám. Snad se někde schováme.“

Melen ho bez odporu následoval. Věděl, že kdyby zůstal ve městě, určitě by to nedopadlo dobře.

Běželi už nějakou dobu, když Melena něco napadlo. Mozek! Neříkalo se přece, že je citlivý na slunce a obecně na jakoukoli zvýšenou sluneční aktivitu? Nemluvilo se o tom, že by se měl ještě více chránit před jeho paprsky? A další věc, když se něco v Mozku pokazí, stane se to podobné i se všemi Napojenými. Tedy s většinou obyvatel Země.

„Mám to!“

„Co?“

„Už vím, co se stalo!“

„Vážně?“

„Myslím, že ano!“

„A co tedy?“

„No, víš…“ pak si dal ruku na rty. Neměl by o tom mluvit před Werisem. I když je, jak se zdá, na jeho straně, třeba se zase vše změní a on ovládne Mozek. Co potom? Co když to celé připravil on? Co když v tom má prsty? Ne, měl by být velice opatrný!

„No?“

„To Mozek, víš. Zřejmě se něco stalo se sluneční aktivitou a na to je on strašně citlivý. Myslím,

že v něm něco přeskočilo a tím pádem…“

„A tím pádem se něco stalo i s hlavou těch venku.“

„Tak.“

„V tom případě se musíme dostat k němu a opravit to. Tohle je hrozné.“

„Ano. Musíme.“

„Takže… Pozor! Sem, honem!“

Weris strhl Melena do kouta vedle dvou popelnic. Právě včas, protože dav se právě dostal skoro k nim. Kdyby je viděli, jistě by je chytli.

NYNÍ

Muž ve stříbrném sáčku ještě více zneklidněl. Náhle začal šmátrat po zemi. Zřejmě něco hledal.

„Co to děláš?“

„Sám nevím. Tohle místo znám. Jako bych sem chodil denně. Ale vůbec si nepamatuji, že bych tu někdy byl…“ zamyslel se. Pořád ale nepřestával hledat. „Já to tu znám!“ opakoval neustále.

„No tak, Werisi, raději mysli!“

Weris najednou zmizel. Na místě, kde stál, zůstala jen díra do země. Vedle leželo víko, které zakrývalo vchod do kanálu. V díře se za chvíli objevila Werisova hlava.

„Melene, pojď. Zmizíme.“

Melen se dlouho nerozmýšlel. Podle síly a intenzity kroků, byli jejich pronásledovatelé skoro

u popelnic. Nic jiného mu tedy nezbylo. Rychlostí blesku vklouzl dovnitř. Pak oba posadili poklop znovu na místo.

„Tady nás snad hledat nebudou,“ prohodil Melen s nadějí v hlase.

„Ne, snad ne.“

„A kde to vlastně jsme?“

„To nevím. Jako bych to tu znal, ale nevzpomínám si, že bych tu někdy byl.“

„To už jsi říkal nahoře.“

Melen sáhl do kapsy a vyndal z ní svůj mobilní telefon. Byl ještě menší než jeho dlaň, takže mu krásně padl do ruky. Černá barva a velký zrcadlový displej z něj dělaly opravdu elegantní módní doplněk. Ozvala se příjemná melodie, když ho Melen zapnul. Potom něco hledal. Byl rozčílený, protože dlouho nemohl najít to, co potřeboval. I když uběhlo jen pár minut, všechno se zdálo být skoro nekonečné.

„A, mám to! Podle mapy jsme právě,“ podivil se, „v podzemních zásobovacích chodbách.“

„Zásobovací chodby? Proto to tu znám! Často jsem sem chodil.“

„Ale sem se nesmí!“

Weris se na něj udiveně podíval.

„Nesmí? Tak co jsem tu tedy dělal?“

„Vím já? Teď to ale nemůžeme řešit. Podle té mapky bychom se měli chodbami dostat k Mozku, tak toho využijeme. Bude to celkem rychlá a přímá cesta.“

Dotýkal se displeje mobilu a při tom se důkladně rozhlížel kolem.

„Tudy,“ ukázal nakonec důležitě prstem.

Oba se rozeběhli. Věděli, že se k Mozku musí dostat co nejrychleji. Proplétali se upravenými a z obou stran osvětlenými chodbami. Pod nohama jim ubíhala krásná dlážděná cesta, kterou doprovázela odpadní stoka. Ta ale byla díky výkonným čističkám skoro bez špíny.

„A teď jsem v koncích,“ zastavil se Melen na rozcestí.

„Proč? Co se stalo?“

„Ztratil jsem signál. Nefunguje to!“ mlátil naštvaně do mobilu, přičemž mu z úst vyletělo několik peprných nadávek. Weris se na to nemohl dívat. Vytrhl mu mobil z ruky se slovy: „Prosím tě, klid, Melene.“

„ÁÁÁÁ, nemůžu být v klidu! Prostě to nejde. Zkus si to! Všude kolem nás chtějí zabít a ty mi říkáš, abych zůstal v klidu?“ Melen se opřel o zeď. „Hrom do toho… Nic nemůže být bez komplikací!“

Weris raději mlčel a místo toho se začal šťourat v přístroji. Částečně ho rozebral a hrál si s drátky, které zdobily jeho vnitřek.

„Tohle sem, teď takhle…“

Hmátl do náprsní kapsy saka. V ruce se mu za chvíli vyjímal krátký fialový drátek.

„A tohle přijde sem. A teď…“

Něco si tiše předříkával. Párkrát klikl a podal mobil zpět Melenovi.

„Tak. Už to půjde. Napojil jsem se přímo na jednu z věží. Sice to není nic moc, ale trochu signálu máš.“

Melen na něj udiveně zíral.

„Tedy! Neuvěřitelné! Funguje!“

Pomalu se vydal do chodby odbočující vpravo. Pořád bedlivě pozoroval displej mobilu. Pak se otočil. Všiml si, že Weris pořád stojí na místě. „Jo, promiň, pojď,“ kývl na něj a rozeběhl se. Chodby byly dlouhé a spletité. Bez mapy by se v nich velice těžko vyznali.

„Už tam skoro jsme. Ještě proběhneme touhle chodbou a potom,“ zahleděl se do mapy, „doleva

a budeme tam. Do budovy se dostaneme dveřmi právě ze zásobovacích chodeb.“

„Skvěle. Jsme tu celkem rychle. Ještě že máš svoji kartu, jinak bychom se dovnitř nedostali.“

„To je pravda.“

„Víš, tak mě napadá. Čím to je, že se všichni pomátli a jen my dva jsme pořád normální?“

Melen mlčel.

„Melene, slyšíš?“

Pořád žádná odpověď.

„Vždyť ty Mozek obsluhuješ, víš o něm skoro všechno, tak čím to tedy je?“

„Neměl bych nic říkat.“

„Ale no tak, já bych to chtěl vědět.“

„Kolik lidí už se mě ptalo. Nikdo nedostal odpověď.“

„Melene.“

Úplné ticho. Melen šel vpředu a Werisovy narážky zcela ignoroval.

„Melene!“

„Dobře, tak poslouchej. Nejsem Napojený.“

„Cože? Ty… ty nejsi…. nejsi Napojený?“

„Ne. Nikdo o tom ale neví. Takže ticho, dobře?“

„Jasně. To jsi tedy jediný.“

„Jediný? Ne.“

„Ne?“

„Je nás asi pět, o kterých vím.“

„A Rew?“

„Rew mezi nás bohužel nepatří.“

„Tak proto se s tebou nic nestalo. Nejsi ovlivněný Mozkem.“

Werise zpráva o tom, že Melen není Napojený, natolik zaujala, že úplně zapomněl, že se chtěl zeptat ještě na sebe. Co se stalo s ním? To ale Melenovi přišlo vhod. Bylo by těžké vysvětlit mu, že před nehodou byl bezcitný vyděrač.

„A jak se ti tedy povedlo zabránit napojení?“

„Nerad o tom mluvím.“

Sundal si z hlavy svůj žlutý klobouček. Tím odkryl nehezkou zhnisanou jizvu na temeni hlavy.

„To mi zůstalo poté, co jsem zabránil napojení. Když jsem po operaci čekal na pokoji na propojení s Mozkem, vlastnoručně jsem si ten zpropadený čip vyřízl a umělou cévu, která spojovala nervovou soustavu s Mozkem, jsem přestřihl.“

„A to sis ránu sám zašil?“

„A co jsem měl dělat jiného? To byl ten nejmenší problém. Bohužel jsem stihl zachránit jen pět lidí.“

„Těch pět, o kterých víš.“

„Ano.“

„A nepozná se to?“

„Dost těžko. Ale vzhledem k tomu, že já a Rew jsme jediní, kdo má k Mozku přístup, tak opravdu není problém celou věc utajit. Všichni nám věří.“

Weris se usmál.

„Tak, jsme tady.“

Melen se zastavil před obyčejnými bílými dveřmi, které se znenadání v chodbě objevily.

Sáhl do kapsy u kalhot. Zůstal zaraženě stát. Rukou projížděl kapsu znovu a znovu ze strany na stranu.

„Kde… kde je?“

„Co?“

„SEAC karta! Vždyť jsem ji tu měl. Tady byla!“

„Neříkej, že ji nemáš. Vždyť bez té karty jsme ztraceni!“

„Myslíš si, že to nevím? Ale já si ji sem zaručeně dával!“

„Nevypadla z kapsy?“

„Určitě nevypadla!“

A potom se zděsil.

„Ale ne!“ řekl, „Já ji dával k Rewovi.“

„To není dobré. Takže oni se sem teď můžou kdykoli dostat.“

„Bohužel, a kdyby se sem dostali, byl by to velký průšvih. Určitě by šli po nás a potom by zničili

i Mozek.“

„A jsou už tady?“

Melen se zaposlouchal. I bez nadpřirozených schopností měl výborný sluch.

„Neřekl bych. Cesta, kterou jsme šli my, je rychlejší a přímější.“

Chvíli přemýšlel a v duchu si počítal.

„Měli by být v budově asi tak za patnáct minut.“

„Dobře. Musíme se tedy za čtvrt hodiny dostat k Mozku a opravit chybu.“

„A jak se chceš dostat dovnitř? Copak nevíš, jak je Minehearth tower dobře zabezpečená!“

Zdrceně se opřel o zeď. Byl úplně v koncích.

„Tak musíš něco vymyslet! Copak musíme umřít?“

Melen dlouhou dobu přemýšlel. Vůbec nic ho nenapadalo. Pak se ale najednou celý rozzářil.

„Počkej, něco zkusím.“

Stoupl si vedle malého počítače, který zajišťoval otevírání dveří. Vyndal malou šedou kartičku a vsunul ji do příslušného otvoru v mobilu. Chvíli čekal. Počítač se rozsvítil.

„Jde to! Povedlo se mi to! Teď už jen zadat kód.“

Weris se otočil zády k němu.

„Co to provádíš?“

„Neměl bych to vidět.“

Melen se usmál. Stále více začínal věřit, že je Weris na jeho straně. Prozatím.

„Pojďme,“ křikl, když se dveře konečně otevřely.

Vběhli dovnitř. V budově nikdo nebyl. Všude panovalo nepříjemné ticho. Jediné, co bylo slyšet a co se zde hýbalo, byl úklidový robot. Byla to vylepšená verze těch, kteří byli v obytných domech. Myl zrovna podlahu. Krásně to od ní vonělo levandulí.

„Dobrý den, vrchní techniku Prewsi,“ pozdravil zdvořile robot.

„Dobrý den, C142,“ odpověděl Melen.

Robot bez dalšího povídání pokračoval v zadané práci.

„No tak, poběž. Musíme do třetího patra.“

Melen zamířil do jedné úzké chodby.

„Co myslíš? Už jsou tu?“

„To zjistíme, až budeme nahoře.“

Zabočili do výtahu. Byl prostorný. Po všech stěnách měl zrcadla a na pravé straně koženou sedačku.

„Třetí patro,“ poručil si Melen.

„Jistě, vrchní techniku Prewsi,“ odpověděl nahraný hlas z mikrofonu.

Výtah se pohnul a pomalu vyjel do zadaného patra.

„Třetí patro, můžete vystoupit. Přeji hezký den, techniku Prewsi.“

„Jo, jo,“ zamumlal si rozmrzele Melen.

„To je hezké, takhle tě všechno zdraví?“

„Bohužel.“

„Proč bohužel?“

„Ono ti to po čase začne lézt na mozek.“

„Jo takhle. Tak když říkáš.“

Weris by ještě rád mluvil o robotech, ale Melenův výraz ho dokonale uzemnil.

Před nimi se objevily hnědé dřevěné dveře.

„Za nimi se skrývá ta tajemná místnost. Tam je Mozek,“ informoval Werise Melen.

Znovu využil svého mobilu a připojil se ke dveřím.

„Identifikační kód ověřen, vrchní techniku Prewsi. Můžete vstoupit.“

Dveře se tiše otevřely. Oba muži se teď ocitli ve velké kruhové místnosti.

Po jejím obvodu byly pulty s počítači, telefony, různými jinými přístroji a s rozházenými kupami papírů.

V pravém rohu místnosti stála na první pohled velice pohodlná sedací souprava. U každého křesla byla podnožka a kobereček. Celou ji ještě doplňoval malý, obdélníkový stolek s květinou. To ale bylo jediné místo, kde rostlo něco zeleného.

Přesně uprostřed místnosti stál další přístroj, který zabíral nevíce. Měl tvar koule a celý byl tvořen ze silného plastu. Uvnitř se proplétala nepochopitelná změť různě barevných drátků. Některé fosforeskovaly a jiné zase nebyly skoro vidět. Celá koule byla naplněna rosolovitou červeno-hnědou tekutinou. Po celém jejím obvodu se táhl měděný pás se čtyřmi malými monitory. Doplňovala je pouze klávesnice položená na poličce pod nimi. Před tímto prapodivným zařízením stál ještě jeden počítač. Byl větší než ostatní a zdálo se, že je také ze všech nejdůležitější.

Celá místnost neměla žádná okna. Osvětlovala ji pouze jedna výkonná lampa, vydávající příjemné, tmavě-modré světlo.

Weris byl nadšený a ohromený zároveň. Všechno si s velkým zaujetím prohlížel.

Nakonec se zadíval na kouli uprostřed.

„Tohle je tedy ten Mozek?“

„Ano, čekals více?“

„Asi jo,“

„To víš. Nedá se nic dělat. Zatím se posaď támhle a já zjistím, v čem je chyba.“ Melen ukázal na sedací soupravu a sám se začal zaměstnávat tím největším počítačem.

„To nemusíš říkat víckrát!“ řekl radostně Weris.

„A kde teď jsou oni?“ napadlo ho ještě.

„Asi čtyři bloky odtud.“

„Stihneš to opravit?“

„Budu muset.“

Weris nechal Melena pracovat. Když si chtěl sednout do toho lákavého křesla, všiml si nástěnky vedle dveří. Byl zvědavý, a proto bez váhání došel až k ní. Našel spoustu papírků s výpočty a různými poznámkami a také jeden vystřižený článek. „Průlom v životě lidstva. Sci.fi. Pohádky se stanou skutečností.“

Jak zjistil, byl to článek z roku 2053. Sundal ho z nástěnky a pohodlně se usadil do křesla. Začal číst.

PRŮLOM V ŽIVOTĚ LIDSTVA. SCI.FI. POHÁDKY SE STANOU SKUTEČNOSTÍ!

Je to neuvěřitelné, ale nyní už nebudeme muset závidět hrdinům tolik sledovaných sci-fi filmů,
kteří mají nadpřirozené schopnosti a dlouhý život bez nemocí.
Díky vědcům z Londýnského výzkumného ústavu Melewey, budeme moci těchto neuvěřitelných
výhod využívat i my.
Po usilovné mnohaleté práci a složitém výzkumu konečně můžou meleweyští vědci představit
něco dokonalého, co brzy změní život celému světu.
Tato bezchybná věc má název Mozek. „Je to velice složitý a skvěle promyšlený přístroj.
Pro jeho využívání je nutné se na Mozek napojit. Po napojení se spojíte s počítačem, který bude
kontrolovat a zároveň i řídit, všechny funkce vašeho těla.
Vpustíme do vás malé robůtky, kteří vás budou opravovat a léčit. Ale pozor! Nejen že budete pomaleji stárnout, ale zároveň také, díky nim, budete mít tělo dokonalejší.
Dle vašeho výběru budete moci využívat
jednu z tisíce neuvěřitelných schopností!“ řekl vrchní vůdce projektu Michael Melewey.
Prezident Evropy se ke Sci.fi vyjádřil takto: ,,Sci.fi a jeho výsledný produkt Mozek je velice
užitečným projektem. Evropská vláda je jeho velkým mecenášem a v brzké době se stane i jeho
právoplatným majitelem. Napojení na Mozek začneme praktikovat právě u nás, v největším státě světa. Bude povinností každého občana přijít do Řídícího centra a napojit se.
Po několika letech potom rozšíříme Mozek a jeho blahodárné účinky i do ostatních zemí.“
Na otázku, kde bude Mozek uložen, nám bylo odpovězeno, že v Londýně, v budově Minehearth tower, která byla pro tyto účely zřízena.
Mozek jako takový byl širší veřejností přijat různě. Většina je nadšená, avšak
najdou se i tací, kteří s povinným napojováním na Mozek nesouhlasí.
„Vždyť je to nástroj na ovládání lidstva! K ovládnutí celé planety. Nikdo už nebude svobodný!
Všichni jsou úplně slepí!“
Takto mluvil nejmenovaný představitel protestu proti projektu Sci.fi.
Avšak tento názor zastává pouhé jedno procento obyvatel Země. „Jejich názor jim nebereme. Každý má právo se projevit. Oni zatím zkrátka nechápou, jaké výhody jim projekt přinese.“
Dodal ještě Melewey.

Článek sice ještě pokračoval, ale Weris už nebyl schopný číst dál.

„Jak jsem byl slepý!“

„V čem?“

„Vždyť ten nejmenovaný měl pravdu! Mozek je nástroj k ovládnutí celé Země!“

„Jistěže, ale jak jsi četl, jen jedno procento to pochopilo. Ostatní věřili, že je to to nejlepší, co je mohlo potkat. Po tom, co se začalo s napojováním na Mozek, se zmenšila kriminalita, zlepšily se vztahy mezi lidmi, všichni začali být mírumilovní a pomáhali si mezi sebou. Lidé si mysleli, že je to díky blahodárným účinkům Mozku. Díky nějakým vlnám, které mění myšlení.

Jo, kdyby jen všichni věděli. Dělo se to pomocí elektrošoků a dalších ohavných praktik, které ti, co obsluhovali Mozek, vysílali do těl Napojených. Ale nikdo o tom nevěděl. Jen pár zasvěcených.

Nikdo se o to více nezajímal. Proč taky? Klidně si mohli nechat otevřené auto venku, odemčený dům a po návratu našli všechno na svém místě. Krásné, ne? Ale za jakou cenu! Nikomu to nedošlo! Snažil jsem se jim otevřít oči, proto jsem začal obsluhovat Mozek, ale nepovedlo se mi to.“

„To je strašný. Jak vůbec mohli něco takového dopustit?“

„To se mě neptej. Víš, ono se dá všechno tak krásně zamaskovat.“

„Hmm…“ kývl Weris hlavou.

„A co? Už víš, co se stalo?“

„Asi ano. Na slunci se jednou za mnoho let vymění póly. Když se to stane, zvětší se sluneční aktivita. Na tohle ale nebyl Mozek dobře připravený. Když do člověka uhodí blesk, přehodí se hemisféry v mozku. A něco podobného se děje i teď. Akorát, že to má tragické následky. Lidé se tím změnili.

Ti, co byli dobří, jsou zlí a naopak.“

Weris sebou škubl. Podíval se na Melena a v očích se mu objevil zvláštní, nepopsatelný výraz. Začínal chápat.

„Takže… chceš říct…?“

Melen jen kývl.

„Ano. Já s Rewem jsme pořád museli řešit problémy, které jsi nám způsoboval. Bylo to peklo, potkat tě!“

„To snad ne.“ Weris se chytl za hlavu. Padl zpět do křesla. „Řekni, že to není pravda!“

Melen k němu pomalými kroky přišel a poplácal ho po rameni.

„Neboj. Teď je všechno jinak. Bez tebe bych tu nebyl!“

„No, dobře. Ale to už nenapraví všechno to, co jsem udělal.“

„To zřejmě ne. Ale víš, teď už je to stejně jedno.

Melen se podíval na jeden z monitorů. Zhrozil se.

„Ale ne. Už jsou tady! A já pořád nic neopravil. Nejde mi to! Nevím, co mám udělat. Tolik energie,

co vydalo slunce při přehození pólů, já vyvolat neumím.

„Ty na něco přijdeš.“

„Potřebuju čas.“

„Máš ho mít.“

Weris prudce vstal a rozeběhl se ke dveřím. Cestou zakopl o neuklizenou kopu papírů.

„Počkej, co to provádíš?“

„Potřebuješ čas. Zdržím je!“

„Neblázni. Nezvládneš je!“

„Nezvládnu. Zemřu ale s klidným srdcem.“ Už se ani neotočil a vyšel ze dveří.

„Werisi! Ty blázne!“ volal za ním ještě Melen. Bez účinku. I když Werise k smrti nenáviděl, věděl, že kdyby v tu osudnou chvíli nebyl poblíž, vše by bylo jinak. On sám by zemřel rukama nejlepšího přítele a nikdo by už neměl potom šanci napravit chybu. Město plné dokonalých věci a vymožeností by bylo rozkradeno a do základů zničeno. Všechno, co bylo tak dlouhou dobu tvořeno a zdokonalováno, by přestalo existovat. Zůstal by jen prach a střepy.

Ale díky tomu, že se Melen ubránil napojení, a že ho Weris zachránil, je nyní šance na záchranu města dost velká.

„Je ještě jeden způsob, jak bych to snad mohl opravit.“ pronesl Melen, přemýšleje nad klávesnicí hlavního počítače.

„Musím se dostat do té složky.“

Po pár minutách dlouhého zkoušení zajásal.

„Jsem tam. Výborně.“

Hned zjistil, kde je chyba. Také věděl, jak ji má opravit. Musel ještě zadat pár hesel a vstupních kódů, než spustil systémovou opravu.

Oddechl si. Tak přece jen se mu to povedlo! Dlouho se ale neradoval.

Problémy se vrátily. Na obrazovce se objevilo chybové hlášení.

„Ne, ne, neee! Tohle ne!“ Melen málem zešílel.

„Tak tohle je velký problém.“

Zkusil opravu několikrát znovu spustit. Avšak nic nepomáhalo. Těch zpropadených patnáct procent to nikdy nepřekročilo.

„Tohle nemá cenu!“ balík papírů zapomenutý na zemi odletěl pár metrů stranou, když do něj Melen kopl.

„Proč?“

Za dveřmi se za chvíli ozvaly rány a křik. Srdce se mu rozeběhlo a začal rychle a těžce oddechovat. Tohle už na něj bylo moc. Sebral se a doběhl ke dveřím. Musí je zamknout. Snad tím získá ještě trochu času. Napojil mobil na kódovač.

„Kdybych si nenechal kartu u Rewa, bylo by to lepší! Jak bylo to heslo na zakázání přístupu ostatních karet? No tak, vzpomeň si!“

Dveře se začaly samy otevírat. Vzniklou škvírou prolétl laserový paprsek.

„Sss, au!“

Melen se chytl za tvář. Dlaň měl červenou. Paprsek ho zřejmě zasáhl. Tomu druhému se už obratně vyhnul.

„Konečně.“

Podařilo se mu zavřít dveře. Svezl se po nich s myšlenkou na chvilku odpočinku, ale prudké rány ho ze země zvedly.

Vrátil se k počítači. Znovu zkoušel rozjet opravu systému, ale teď se zastavila dokonce na dvou procentech. Byl zoufalý. Co teď?

Pohlédl na Mozek. On jediný věděl, že to není dobrá věc. Věděl, proč protestoval proti tomu, aby se začal využívat. A pár lidí ho pochopilo! Nic mu to ale nebylo platné. Teď ho už nečeká nic jiného, než smrt. Smrt z rukou jeho přátel. Všechny tam venku zná. Teď se z nich ale staly pouhé stroje na zabíjení. Nic víc. Sedl si na zem a opřel se o Mozek. Nevěděl, co si má o tom všem myslet.

Má brečet? Proč, tím by nic nevyřešil.

Má se rozčilovat? Proč, vždyť on za to nemůže.

Má bojovat o svůj život? Proč, teď už stejně nemá žádnou cenu. Pokaždé se snažil najít něco, pro co může žít, ale teď? Z přemítání ho vytrhla silná rána.

Dveře už po pravidelných nárazech a pokusech o vypáčení, začaly povolovat.

Melen čekal jen to nejhorší.

Sklopil hlavu.

Najednou si na něco vzpomněl. Ještě je jedna možnost, jak zachránit svět. Nic jiného nezbývá, chce-li zachovat všechny vynálezy moderních měst. Příčilo se mu to. Nechtěl to udělat. Ale nic jiného mu nezbývalo. Sebral poslední zbytek odvahy a sebezáchovy, postavil se na nohy a zahleděl se na červené tlačítko na zdi. Vzdechl. Tohle opravdu nechtěl. Za doprovodu pravidelných ran na dveře se dobelhal ke zdi.

„Promiňte, neměl bych, ale nic jiného mi nezbývá.“ pronesl obřadně.

Opřel se rukou o zeď a postupně dotáhl dlaň až k tlačítku. Nejprve ji na něj položil lehce a nakonec stiskl. Po celé místnosti se rozhostila tma. Modré světlo zmizelo a fosforeskující drátky v Mozku zhasly. Nic nebylo vidět. Rány na dveře ustaly. Ticho.

Melen věděl, co se stalo. Věděl, co udělal. Nevěřil tomu, že to vůbec byl schopen udělat. Byl na sebe naštvaný.

„Vrahu!“ slyšel ve své mysli silné hlasy. Nehýbal se. Jen dýchal. Bál se pohnout. Bál se dojít ke dveřím a otevřít je. Věděl, že by se zhroutil. Nesmí tu ale dlouho zůstat. Jednou bude muset jít pryč. Tady by se zbláznil.

Rozhodl se rychle. Potmě, jen podle paměti, prokličkoval ke dveřím. Využil toho, že už byly opět trochu pootevřené a kovovou tyčí je otevřel úplně. I přesto, že byl připravený na šok, s ním ten pohled zacloumal. Musel se přidržovat zdi, než to rozdýchal. Pohled na nespočet těl bezvládně ležících na zemi, byl děsivý. I když věděl, že nejsou mrtví, že je jen „vypnul“ – což si také pořád předříkával - byl zděšený ze svého díla. Tohle v plánu opravdu neměl.

Překračoval těla a rychle se prodíral k východu.

„Dobrý den, vrchní techniku Prewsi,“pozdravil úklidový robot, který ještě stále čistil podlahu. Projížděl skulinami mezi těly a tam, kde nebylo místo, přejížděl přes ně.

Tohle už bylo na Melena přespříliš. Naštval se a robota vypnul.

Zrychlil krok. Skoro běžel. Jen už aby byl u východu. Zaklel. Zakopl zrovna o nějaké tělo a vzápětí šlápl do kaluže krve. Pohlédl nešťastníkovi do obličeje.

„Werisi!“ vykřikl a klekl si vedle těla.

„To ne! Copak ho nedokáží roboti….“ pak si vzpomněl. To on robůtky vypnul. Zřejmě ho zranili těsně před tím, než Melen odpojil mozek od napájení a robůtci ho už nestačili opravit.

„Co jsem to provedl.“ Utřel si slzu, která mu mimoděk utekla zpod víčka.

„Teď už je pozdě,“ řekl si.

Je odsouzen k mnoha letům žití o samotě. Pokud nenajde jednoho z pěti, které zachránil od napojení, bude sám. Sám do té doby, než se na slunci opět přehodí póly a všechny zblázněné mozky se zase začnou chovat normálně. Pak bude moci přístroj opět zapojit a všechno bude v pořádku. Všichni zase vstanou. Pro ně to nebude znamenat nic. Je to jako vypnout počítač a několik let ho nechat nezapnutý. Když ho opět nastartujete, bude v tom samém stavu, jako předtím. Skoro nezestárne. Jenže Melen nebude mít takové štěstí, jako ti, co teď spí. On stárnout bude.

Raději už o ničem nepřemýšlel. Vstal a naposledy pohlédl do Werisovi tváře.

„Děkuju,“ řekl do ticha. Pak se otočil a vydal se k východu. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní krabičku s nápisem: ,,Melitrin, léky na dlouhověkost.,,

„No jo. Co jiného mám dělat.“

Ohlédl se ještě jednou za sebe a zmizel za dveřmi na ulici.

pre The Sheriff 9/10/2018, 22:50

Už ten úvod ma upútal, mám rád príbehy zasadené do (relatívne) blízkej budúcnosti Usmiaty smajlík 2

Prečítať si to však dokážem až zajtra ráno, práve som prišiel z tréningu a som nesmierne unavený. Veľmi sa na to teším, ďakujeme za príbeh. Wink

Určite ti sem potom hodím komentár, feedback, recenziu alebo niečo Usmiaty smajlík 2

pre **Rybanasuchu** 9/10/2018, 23:10

Jasne!

Budem sa tešit!

pre Spammer 9/10/2018, 23:31

Poďme čítať Mastičkár ^_^

Ide sa na to evil

pre Spammer 10/10/2018, 00:31

A to som chcel ísť o polnoci spať Sleeping

Fakt som to čítal hodinu? Very Happy

Tak zažratý do deja som bol naposledy, keď som čítal Vraždu Rogera Ackroyda od A. Christie Smile

Pútavé, s Werisa sa stala moja obľúbená postava (však sa ešte nejakým zázrakom vráti do deja? Sad

)

pre Gaius Julius Caesar 10/10/2018, 11:57

Teraz skúsim trochu češtiny, prepáčte mi to vopred, ale:
"Tohle byl nářez ty vole!"
Od začiatku do konca, zaujímavo zvolený štýl vyprávania, postavy majú značný potenciál, hlavne hlavný hrdina (ten k mozgu nepripojený), z tohto môže byť seriózne veľmi dobré dielo.
A vydaj už niečo aj knižne. Odberateľov budeš mať, minimálne tých z Battleonu, len už niečo vydaj, lebo na to máš.
Skvelá práca, good job. Dobrý Rybo!

pre Sverige 10/10/2018, 12:41

GJC: Presne tak, to teda byl nářez. A dokonca aj tyvole. Usmiaty smajlík 2

Mám rád túto tematiku, mám rád blízku budúcnosť, pretože už to je science fiction, ale zároveň to ešte nie je extrémne prehnané, stále tam možno hľadať prvky toho, čo máme a zažívame v dnešnom svete. Už sa budem len opakovať ako ostatní, ale postavy zaujali aj mňa, hlavne záporák Weris, ktorý sa po "skrate" Mozgu premenil na dobráka, ktorý sa podujal na riešení tejto záhady.

Dobrý dej, som celkom zvedavý, ako sa to bude vyvíjať ďalej. Páčilo sa mi to, všetky palce hore. Usmiaty smajlík 2

pre Sverige 10/10/2018, 12:43

Moje osobné odporúčanie pre lepší zážitok z čítania a dotvorenie atmosféry

Skúste si do pozadia pri čítaní pustiť túto hudbu, verte mi, že príbeh bude naplnený ešte silnejšou atmosférou..

pre The Sheriff 10/10/2018, 14:12

Oplatilo sa počkať na prvé komentáre a až potom si príbeh prečítať Díky @Sverige za tip na hudbu, neviem ako sa ti to podarilo, ale perfektne sa hodí k téme príbehu, ktorý Ryba napísala!

A teraz k samotnému SWITCH OFF, ako ku ďalšiemu fantastickému dielu z dielne Rybanasuchu.. Tentokrát doslova k fantastickému, veď bolo doslova vedecko fantastické Wink

.. dokonca som sa divil, že sa to odohráva už v roku 2110 (ktovie či budeme už vtedy môcť pomýšľať na podobné technológie, aké boli spomenuté v diele). Aj keď sa v tomto úseku vyskytli zatiaľ len 3 postavy, z toho jedna (Raw) len na začiatku, vôbec som nemal pocit, že by to príbehu nejak uškodilo alebo ho brzdilo v konverzáciách charakterov, práve naopak. Aj v tejto krátkej ukážke sa ti podarilo vytvoriť charakter a mentalitu dvoch hlavných postáv tak dokonale, že som mal po dočítaní prvej kapitoly pocit, akoby som ich prečítal niekoľko. Výborný dej, neustále napätie a blížiaca sa akcia a "cliifhanger" na konci, ktorý nás v napätí necháva čakať na pokračovanie diela. Usmiaty smajlík 2

pre **Fusion** 10/10/2018, 14:17

Prečítané, budem sa tešiť na pokračovanie Usmiaty smajlík 2

pre LightBringer 10/10/2018, 15:31

Ilúzia utopistickej spoločnosti, kde ľudia žijú v spokojnosti a nesmiernej fyzickej odolnosti. V skutočnosti však dystopická spoločnosť riadená jedným obrovským centralizovaným nástrojom na ovládanie ľudí - všemocným mozgom.
Prekvapilo ma, že si si vybrala subžáner, ktorý už miestami siaha až do kyberpunku, ale chopila si sa toho dobre a výsledok stojí za prečítanie.
Čítanie som si vychutnal na balkóne s cigaretou v ruke smoke

pre **Rybanasuchu** 11/10/2018, 09:00

Ďakujem, ďakujem, ďakujem... Smile

Tolko skvelých ohlasov. Asi sa naozaj budem musieť dokopat a niečo vydať. (Teraz už sa tomu len tak nevyhnem... Very Happy

)

Každopádne, čo sa Switch off týka... no.. ako by som to... ja som to tam nenapísala. Ale... teraz vás nepoteším. Toto bolo celé dielo. Nie je pokračovanie. Tak trocha si libujem v otvorených koncoch a toto je koniec. Muselo by byť Switch off II., ale to nie je napísané. A ani som neplánovala písať druhý diel. Na blogu to mám rozdelené na tri kapitoly, ale na fórko som to už takto spojila... rybka

To je, čo? Very Happy

To som zlá! A teraz to bude hlodať. Very Happy

pre Gaius Julius Caesar 11/10/2018, 14:35

Viem, že to nie je jednoduchý proces, len tak vydať rovno knihu ako "hobby" spisovateľka, ale možno sa spojiť s nejakým človekom / ľuďmi, ktorí písali podobné príbehy a nakoniec to dopracovali aj na nejakú malú knihu. Mohlo by sa ti to podariť a myslím, že by si na to aj mala potenciál. Píšeš dobre, veľmi dobre.

pre Mrdofúz 11/10/2018, 15:48

Počkať, to nebude mať druhý diel alebo pokračovanie? Sad

Noooooooooooooooooooooooooooooooooooooo....

pre **Rybanasuchu** 11/10/2018, 16:19

Mrdofúz napísal:Počkať, to nebude mať druhý diel alebo pokračovanie? Noooooooooooooooooooooooooooooooooooooo....

Ééé... nope. Nebude... Evil yes

Bohužial.

pre **Rybanasuchu** 11/10/2018, 16:20

Gaius Julius Caesar napísal:Viem, že to nie je jednoduchý proces, len tak vydať rovno knihu ako "hobby" spisovateľka, ale možno sa spojiť s nejakým človekom / ľuďmi, ktorí písali podobné príbehy a nakoniec to dopracovali aj na nejakú malú knihu. Mohlo by sa ti to podariť a myslím, že by si na to aj mala potenciál. Píšeš dobre, veľmi dobre.

Ďakujem velmi pekně... Smile

No, asi hej, asi začnem rozmýšlat, ako o urobiť. Ale mám v plánu takto knižne vydať Galdarian.

pre XezepusMECHA 11/10/2018, 16:32

Otvorené konce sú fajn, každý si môže príbeh interpretovať a dotvoriť podľa seba .. ale v tomto prípade sa skôr prikláňam k ostatným Battleon čitateľom.. toto dielo bolo až príliš dobré, aby malo otvorený koniec icon_biggrin

(.. a preto budeme dychtivo čakať na Switch Off II .. pretože ho niekedy možno určite napíšeš )
Za tento sci-fi kúsok máš odo mňa poklonu! Thumbs Up!

pre peter12 11/10/2018, 17:16

nemusím velmi scifi ale toto bolo naozaj cool Thumbs Up!

pre Sverige 11/10/2018, 19:18

Rybanasuchu napísal:Ďakujem, ďakujem, ďakujem... Tolko skvelých ohlasov. Asi sa naozaj budem musieť dokopat a niečo vydať. (Teraz už sa tomu len tak nevyhnem... )

Každopádne, čo sa Switch off týka... no.. ako by som to... ja som to tam nenapísala. Ale... teraz vás nepoteším. Toto bolo celé dielo. Nie je pokračovanie. Tak trocha si libujem v otvorených koncoch a toto je koniec. Muselo by byť Switch off II., ale to nie je napísané. A ani som neplánovala písať druhý diel. Na blogu to mám rozdelené na tri kapitoly, ale na fórko som to už takto spojila...

To je, čo? To som zlá! A teraz to bude hlodať.

Priznám sa, trochu som aj čakal, že to nebude mať pokračovanie.. myslel som si to Wink

Ale ako sa hovorí: "Dobrého veľa netreba". Určite ma však poteší, ak si to rozmyslíš a niekedy napíšeš pokračovanie alebo druhý part (alebo niečo podobné).. Usmiaty smajlík 2

pre LightBringer 11/10/2018, 23:20

Rybanasuchu napísal:Každopádne, čo sa Switch off týka... no.. ako by som to... ja som to tam nenapísala. Ale... teraz vás nepoteším. Toto bolo celé dielo.

Ja som si aj myslel, že je to dielo s otvoreným koncom, aspoň podľa konca som tak dedukoval. Na jednej strane súhlasím s ostatnými, že je to natoľko otvorené, že by sa z toho dalo spraviť veľmi solídne pokračovanie, ale koniec koncov.. otvorené konce majú tiež svoje čaro, nie?

pre **Rybanasuchu** 12/10/2018, 08:11

Majú...

A ako hovorím, keď tvorím, mám ich rada... ale keď čítam.. Very Happy

Už tolko nie..

pre Yulgar 12/10/2018, 13:34

už si mala mať zarobené milióny korún za takéto knihy a ty stále nič! Very Happy

pecka to bolo Smile

super čítanie

pre Yulgar 12/10/2018, 13:39

ryba sprav prosímťa niečo s týmto, spamuje to všade tieto svoje veci: https://battleon.slovakforum.net/t2469-topic Smile

díky

pre Mrdofúz 12/10/2018, 13:57

My.. chceme ich späť! Werisa, Melena, Rewa a.. Mozog!

pre Blacksmith 12/10/2018, 15:13

Precitane a pacilo sa mi to, mas velky talent Smile

pre Sponsored content

Rybanasuchu: Switch off